Strojová účtárna Powers v SBČS (50. léta 20. stol.)

Při vzniku Státní banky československé došlo ke sloučení dvou stávajících nestejnorodých systémů platebního styku provozovaných obchodními bankami (a Národní bankou Československou) a Poštovní spořitelnou. Při sjednocování platebního styku byl zaveden nový instrument tzv. inkasní příkaz, ve kterém příkaz k úhradě dával dodavatel namísto majitele účtu.

Největší problémy způsobilo zavedení tzv. okruhového systému vzájemného zúčtování mezi pobočkami SBČS, Investiční banky a ústavy lidového peněžnictví. Systém vznikl další decentralizací operativní činnosti z ústředí SBČS, kdy byly účty veřejné správy a pojišťoven převedeny na okresní pobočky Státní banky, ve městech bez poboček banky na Okresní spořitelny a záložny. Účty lidového peněžnictví pak byly převedeny na krajské pobočky. Zároveň byl v roce 1951 přenesen na pobočky SBČS i původně ústředně organizovaný systém šekové služby. Podstatou tohoto systému byly tzv. spojovací účty, na kterých se soustředily platební obraty pro všechny jednotky peněžnictví v rámci okresních poboček Státní banky a operace je přesahující se vyřizovaly na krajské úrovni. Ty byly následně účtovány v celostátní zúčtovně na krajské pobočce v Praze. Na Slovensku pak fungovalo ještě oblastní zúčtování v Bratislavě. Pro platby prováděné v rámci celé republiky existoval ještě zvláštní ústřední okruh.

Zvolený systém trpěl od počátku několika neduhy, jako bylo zpožďování plateb a nejistota v zúčtování. Výrazné zpoždění v provádění plateb vyplývalo z toho, že peněžní ústavy neprováděly vzájemné zúčtování s klienty dříve než jim přímou cestou avizované úhrady nebyly vyúčtovány zúčtovnou ve spojovacích účtech. Daleko největší slabinou okruhového systému se ukázalo upuštění od vzájemného odsouhlasování stavů a obratů účtů, čímž došlo k absenci jejich vzájemné vazby. Nezřídka se proto stávalo, že na spojovacím účtu byly některé položky zaúčtovány i vícekrát.