Do 80. let 20. století nebyl v Československu příliš běžné, aby měl obyčejný smrtelník účet v bance. Výjimku tvořily účty vedené Živnostenskou bankou, která poskytovala služby těm vyvoleným, kterým bylo umožněno pracovat v zahraničí a kteří měli milou povinnost všechny v zahraničí vydělané peníze prodat státu za státem stanovených podmínek. Živnostenská banka těmto lidem pak vedla zvláštní účty, na které tyto osoby skládaly konvertibilní měny. Naopak vybírat bylo možné jen tzv. nákupní poukázky denominované v československých korunách, které bylo možné použít pouze v síti speciálních obchodů s dovozovým zbožím TUZEX (tzv. bony).

Situace se začala měnit nejprve zavedením možnosti otevřít si tzv. sporožirový účet, což byla služba nabízená Českou státní spořitelnou, která měla možnost do té doby jako jediná nabízet určité služby občanům: vedla jim vkladní knížky. K účtu byly vydány šekové knížky, platby u vybraných obchodníků bylo možné realizovat prostřednictvím těchto šeků. Tento pokus o zavedené šeků, které jsou v mnoha bankovně vyspělých zemích v hojné míře využívány dodnes (a dané země se jich marně snaží zbavit) byl v podstatě pokusem ojedinělým. Šeky velmi rychle nahradily platební karty. Tím se v Československu, resp. následně v České republice, podařilo přeskočit jednu etapu vývoje v oblasti nástrojů v bezhotovostním platebním styku.

Po roce 1989 došlo v krátké době ke vzniku mnoha bank. A tyto banky snažící se přitáhnout nové zákazníky začaly nabízet nejen vedení výhodně úročených běžných a termínovaných účtů, realizaci plateb, úhrad, inkas, ale začaly i vydávat platební karty, zpočátku pouze karty debetní. Postupně byla vybudována rozsáhlá síť bankomatů, ve kterých bylo možné vybrat hotovost i v době, kdy mají banky uzavřeny své pobočky. Stále více a více obchodníků bylo ochotno přijímat platby kartami. Zpočátku šlo o „off-line“ systém, kdy si obchodník zdlouhavě ověřoval solventnost svého zákazníka prostřednictvím telefonu a následně „vyráběl“ papírový platební příkaz prostřednictvím mechanického zařízení, pro který se vžil název „žehlička“. Jedna jeho část zůstala obchodníkovi, jednu kopii dostal zákazník, další obchodník předložit k zúčtování své bance. Během následujících let uzavíralo stále více obchodníků se svými bankami dohody o provozu POS terminálů, tzv. POS, Point of sale, prostřednictvím kterých je možné realizovat platbu elektronicky. Zpočátku byly tyto platby potvrzovány podpisem zákazníka na účtence, kterou POS terminál vyrobil (a obchodník kontroloval podpisový vzor podle vzoru na platební kartě), dnes je naprostá většina potvrzována PINem.

Další rozvoj bezhotovostního placení umožnil rozvoj komunikační a výpočetní techniky. Nástroje, které vznikly díky bouřlivému rozvoji internetu či mobilních telefonů, si před dvaceti lety neuměl nikdo ani představit. Elektronické bankovnictví, mobilní bankovnictví, to jsou služby, bez kterých si naopak dnes nedovedeme představit žádnou moderní banku.

Rozvoj produktů, nových služeb v bezhotovostním platebním styku, nových platebních nástrojů se nezastavil. Banky nám začínají nabízet platební karty s bezkontaktními technologiemi (tzv. NFC – Near Field Communication, kartu není nutné zasunovat do nějakého čtecího zařízení, stačí ji pouze k takovému zařízení přiblížit), pro účely placení je možné využít i tzv. smart phones, chytré telefony, neboť ty, které jsou odpovídajícím způsobem vybaveny, také umí vyslat do čtecího zařízení potřebné platební údaje.

Díky tomu, že v oblasti výpočetní a komunikační techniky a zejména v oblasti mobilních komunikací, dochází k vývoji stále nových a nových produktů, můžeme očekávat i nové formy a cesty bezhotovostního platebního styku a nabídku dnes těžko predikovatelných nástrojů, které budeme za pár let moci využívat k placení.