Seznam šekových účtů Poštovní spořitelny (1937)

S rozvojem mimomístní směny a počtu subjektů, které se na ní podílely, zejména v 19. století došlo k výraznému růstu plateb realizovaných bez hotových peněz. Nejčastěji se to dělo prostřednictvím žirových účtů, na nichž docházelo k vzájemnému proúčtovávání plateb mezi jejich majiteli.

Československo převzalo organizaci platebního styku z doby Rakousko-Uherska. V případě, že dva klienti měli účty u téhož peněžního ústavu, byly jejich vzájemné pohledávky kompenzovány na účtech přímo. Oproti tomu bylo nutno zabezpečit vypořádání i mezi klienty s účty u rozdílných peněžních ústavů. Pokud se jednalo o některý z lidových peněžních ústavů, pak se vzájemné proúčtování provádělo prostřednictvím účtů vedených u jejich peněžních ústředí (např. občanské záložny u Živnostenské banky).

Jiná situace ale nastávala v případě, když měl klient svůj účet veden u jedné banky a potřeboval provést platbu na účet vedený u jiného ústavu. Bylo možné ji řešit dvěma způsoby - vzájemnými kontokorentními účty nebo tzv. skontrací (odúčtovacím řízením). První z nich byl náročný na vedení účtů a byl použitelný jen při menším množství plateb. Naopak druhý progresivní se zakládal na dohodě peněžních ústavů, že si nebudou závazky a pohledávky vyrovnávat navzájem, ale zaplatí až konečné saldo nadřízené centrále (prostřednictvím svých u ní vedených žirových účtů). Vzhledem k ústřední pozici centrální banky bylo jen přirozené, že právě ona byla považována za vhodného garanta systému, který byl na vzájemné důvěře. Formálně se jednání uskutečňovalo v rámci samostatných tzv. odúčtovacích sdružení, v jejichž čele stál zástupce cedulové banky. Počátky této organizace sahají již do roku 1864, kdy byl zřízen Saldosaal der privaten österreichischen Nationalbank.

V ČSR působily pod dohledem nejprve Bankovního úřadu ministerstva financí a později Národní banky Československé tři odúčtovací sdružení – Pražské odúčtovací sdružení (1895), Brněnský odúčtovací spolek (1895) a Bratislavský odúčtovací spolek (1922). Pevné spojení mezi organizací platebního styku a Národní bankou zdůraznil i cedulový zákon, když jí přiřkl povinnost pečovat o odúčtovací zařízení.
Bezhotovostní platební styk získal popularitu veřejnosti zejména zásluhou Poštovní spořitelny (resp. dříve Poštovního úřadu šekového).