Vyvrcholením úsilí o zřízení Národní banky Československé se stalo zasedání ustavující valné hromady v neděli 21. března 1926. Její uskutečnění se původně plánovalo již na konec roku 1925, ale vzhledem ke stále narůstajícímu objemu agend spojených se zřizovacími pracemi a přípravou likvidace dosavadních obchodů Bankovního úřadu ministerstva financí, byl její termín neustále odkládán. Podle dikce § 46 zákona č. 347/1920 Sb. z. a n. mělo stanovení konkrétního data zřízení předcházet nejprve splacení dvou třetin akciového kapitálu a následně jmenování funkcionářů prezidentem republiky, především jejího budoucího guvernéra. Výběr konkrétního jména prováděla vláda, a i když tisk dlouho spekuloval nad tím, které ze tří navrhovaných jmen nakonec vláda zvolí, bylo jasné, že nakonec bude vybrán dlouholetý místopředseda Bankovního úřadu a jeho skutečný „spiritus agens“ JUDr. Vilém Pospíšil. Ten také dne 27. ledna 1926 složil přísahu do rukou prezidenta.

Organizace přípravy zasedání se chopil „Sbor, jejž byl ministrem financí pověřen přípravnými pracemi pro zřízení cedulové banky“, který působil již od konce října roku 1925. V únoru následujícího roku nejprve rozeslal všem 3.389 oprávněným akcionářům legitimace pro účast na valné hromadě, a potom stylizoval hlavní body jejího programu. Jako místo jednání ustavující valné hromady určil Smetanovu síň Obecního domu v Praze, pravděpodobně s ohledem na skutečnost, že Obecní dům byl svázán s počátky československého státu.

V den konání již po ránu začaly na zasedání proudit davy účastníků, jež tvořili jednak tzv. oprávnění akcionáři (tedy akcionáři vlastnící deset a více akcií) v počtu 2.498 a jednak nejvýznamnější osobnosti československého politického života. Zatímco akcionáři zaplnili hlediště sálu, tak na místě scény usedli za předsednický stůl ministr financí Karel Engliš, guvernér Vilém Pospíšil a vládní komisař u Národní banky Československé Bohumil Vlasák. Za nimi pod varhanami byla situována tzv. předsednická estráda, v níž se nacházeli zástupci cizích vyslanectví (v čele s francouzským vyslancem Fernandem Cougetem), předseda sněmovny Jan Malypetr, předseda úřednické vlády Jan Černý a všichni členové jeho kabinetu, bývalí předsedové Bankovního úřadu a ministři financí Kuneš Sonntág, Vladimír Hanačík a Bohdan Bečka, dále tehdejší členové Bankovního výboru při ministerstvu financí, předseda Nejvyššího soudu August Popelka, předseda Nejvyššího správního soudu Emil Hácha a někteří bývalí ministři Jan Šrámek, Josef Dolanský a František Kovařík. V prezidentské loži sledovali jednání kancléř prezidenta republiky Přemysl Šámal a symbolicky i Karla, vdova po Aloisi Rašínovi, na druhé straně v primátorské loži přihlížel Karel Baxa a další zástupci hlavního města.

V 10 hodin a 15 minut zahájil schůzi úvodním projevem Karel Engliš. V něm konstatoval, že byly splněny všechny zákonné podmínky pro vznik cedulové banky, a vyzdvihl podle jeho názoru tři nejdůležitější aspekty pro udržení zdravé a silné měny – její dobrou administraci (péči o oběživo, odčerpávání aktiv a doplňování pasiv platební bilance), hospodářskou rovnováhu mezi prací a odměnou a mezi výrobou a spotřebou (udržení konkurenceschopnosti a poptávky) a konečně finanční rovnováhu (především udržitelnost státních financí). V závěru pak symbolicky odevzdal korunu československou do správy Národní bance Československé se slovy: „Pane guvernére, odevzdávám do rukou Národní banky Československé nejvzácnější náš klenot, korunu československou, která je atributem naší svobody a samostatnosti. … Odevzdávám ji do správy autonomní cedulové banky s vroucím přáním, aby ji spravovala jako svěřené děcko, s péčí a láskou tak, aby každý bezpečně věděl, kdo korunu naši přijímá, že hodnotu, kterou má, bude míti dnes, zítra a za desítiletí“. Na projev Karla Engliše navázal guvernér Vilém Pospíšil, jenž připomenul dosavadní zásluhy Bankovního úřadu ministerstva financí a samotného Ministerstva financí o stabilitu měny, a ohlásil, že vznikem cedulové banky a přijetím pevného poměru k americkému dolaru „vstoupíme mezi země základu zlaté měny“.

Poté přečetl dva projevy koncipované Ústřednou odborových svazů „Odborového sdružení československého“ a Ústřední jednotou hospodářských družstev, společně se Spolkem československých spořitelen, Jednotou záložen a Ústředním svazem československých průmyslníků. V druhém případě se jednalo o prohlášení čtyř skupin největších akcionářů, jejichž zástupci již o den dříve předjednali společnou kandidátní listinu pro volby do statutárních orgánů banky. Podle ní měly být zvoleni do bankovní rady tři zástupci za průmysl (jeden za německé akcionáře), dva za zemědělství a jeden za záloženství. V revidujícím výboru měli získat zastoupení dva zástupci ústavů lidového peněžnictví a po jednom představitelé živnostnictva (a průmyslu) a zemědělství. Zároveň se tyto skupiny za své kandidáty zavázaly hlasovat na jednání bankovní rady pro kooptaci zástupce slovenského hospodářského života dle čl. XXI. zákona č. 102/1925 Sb. z. a n.

Po projevech oslovil předsedající 26 předem vybraných skrutátorů zastupujících skupiny průmyslníků, zemědělců, spořitelen, záložen, bank, Slováků, Němců a soukromých bankéřů, aby zaujali svá místa u uren, popř. začali obcházet přítomné. Již v průběhu hlasování se zároveň provádělo sčítání odevzdaných hlasovacích lístků. Ve chvíli, kdy se ukázalo, že společná kandidátní listina získala dostatečný počet hlasů (1.400), skrutátoři ohlásili zvolení kandidátů a schůze pokračovala. Při tom bylo dokončeno sečtení hlasů.

Ve volbách oprávnění akcionáři odevzdali 2.215 platných hlasů. Z členů bankovní rady jich obdrželi nejvíce zástupci zemědělství František Ladislav Dvořák (2.205) a Vladislav Brdlík (2.203). Naopak z reprezentantů průmyslových zájemců získal nejméně hlasů Hanuš Ringhoffer (2.184), před nímž se umístili František X. Hodáč (2.193) i Robert Mandelík (2.194). Stejné množství hlasů jako Hanuš Ringhoffer pak obdržel i Alois Vlk (2.184) nominovaný Jednotou záložen. Zatímco u Ringhoffera nepochybně na řadu akcionářů negativně působil fakt, že zastupoval německou menšinu, pak u Aloise Vlka to byla jeho příslušnost ke kléru.

Při volbě revidujícího výboru se jako nejméně sporné osoby ukázali představitelé lidového peněžnictví, z nichž Jan Kvapil získal 2.213 a Antonín Marek 2.212 hlasů. Za nimi skončili Rudolf Steinsky-Sehnoutka (2.209), František Wenzl (2.192) a Bohuš Rodovský (2182). U Rodovského byl nepochybně hlavním diskvalifikujícím faktorem vzájemně negativní postoj mezi podnikateli, kteří byli sdruženi v obchodních živnostenských komorách a svazech průmyslníků. Dalších 27 kandidátů do bankovní rady obdrželo od 1 do 8 hlasů a 10 kandidátů do revidujícího výboru pak mezi 1 a 20 hlasy. Na samotný závěr ještě akcionáři schválili paušální roční odměnu pro členy bankovní rady ve výši 6.000 Kč a 5 minut před 12:00 byla valná hromada ukončena.

Prameny a literatura:
AČNB, fond Národní banka Československá
AČNB, fond Živnostenská banka