Fronta před obchodem (1918), ČTK
Fronta před obchodem (1918), ČTK

Bezprostředním cílem měnové reformy bylo osamostatnit měnu na území nově vzniklého Československa. Koruna se měla stát důvěryhodnou a nízkoinflační měnou, pevně ukotvenou ke zlatému standardu. Reforma byla provedena pod taktovkou tehdejšího ministra financí Aloise Rašína, jehož životním krédem bylo „pracovat a šetřit“. Reforma byla rozdělena do tří fází (Rašín, 1920).

První fází bylo provedení měnové odluky spočívající ve vytvoření samostatné československé měny a její odpoutání od rakouskouherské měny. Většina bankovek vydaných rakouskouherskou bankou a nalézajících se na území československého státu byla okolkována. Pouze korunové a dvoukorunové bankovky nebyly okolkovány. Bankovky o nominální hodnotě 25 a 200 korun, stejně jako padesátikoruny a desetikoruny určitých typů byly sice od občanů přijímány, ale nebyly kolkovány a vraceny do oběhu.

Druhou fází Rašínovy měnové reformy, která bezprostředně navazovala na měnovou odluku, byla deflační politika. Ta byla zpočátku realizována formou restrikce oběživa. Při měnové odluce byla zadržena téměř třetina bankovek předložených ke kolkování, jako nucená státní půjčka úročená jedním procentem. Krátce po reformě došlo ze sociálních důvodů k navrácení částek pod 300 korun. Samotná měnová odluka a s ní provedená restrikce oběživa ovšem nestačily, musel být proveden i další krok – zavedení daní z majetku a z přírůstků majetku.

Přes svoji velikost neměla restrikce oběživa na cenový vývoj očekávaný vliv, když ještě v roce 1920 došlo ke zdvojnásobení cen. Část nárůstu cen bylo také možné vysvětlit zvýšením nepřímých daní a určitou roli zde sehrála i uvolněná fiskální politika. Restrikce oběživa zároveň zvyšovala poptávku po bankovních úvěrech, které banky financovaly ze zdrojů získaných v centrální bance diskontem jimi předložených směnek, což upevňovalo působení centrální banky na ekonomiku prostřednictvím diskontní sazby (Rašín, 1920).

Státní zahraniční půjčka k budování devizových rezerv (1922)
Státní zahraniční půjčka k budování devizových rezerv (1922)

Omezená účinnost restrikce oběživa vedla k tomu, že se v roce 1921 začala měnová politika zpřísňovat jinou cestou – cíleným posilováním kurzu koruny, dosahovaným prostřednictvím intervencí na devizovém trhu, které byly financovány zejména z půjček v zahraničních měnách. Zpřísnění měnové politiky touto formou bylo účinné a inflace se po určitou dobu dokonce pohybovala v záporných hodnotách (tj. došlo k poklesu cenové hladiny). Zavraždění Rašína počátkem ledna 1923 předznamenalo odklon od politiky zpevňování kurzu koruny. Vliv Rašínova názorového odpůrce Karla Engliše, který prosazoval koncepci stabilizace české měny, se promítl do stagnace kurzu koruny již od roku 1923, ačkoli na post ministra financí opětovně nastoupil až v prosinci 1925.

Stabilizace kurzu a nízké cenové hladiny a zavedení zlaté měny měly být poslední fází Rašínovy měnové reformy. Návrahu koruny ke zlatému standardu mělo být dosaženo pomocí půjček (Dohoda Czecholan) v zahraniční měně a navyšováním zlatých rezerv (viz Československé zlato). Vedle dobrovolných darů a čtyřleté 4% půjčky ve zlatě, stříbře a valutách mělo k tomuto účelu sloužit rovněž zavedení tzv. nabídkové povinnosti, tj. povinnosti všech subjektů nabídnout Československé devizové ústředně k odkupu valuty a devizy za jí stanovený kurz.

Hlavního cíle bylo dosaženo, koruna se v listopadu 1929 stala zlatou měnou (přesněji měnou zlaté devizy), i když původní Rašínův plán stabilizovat cenovou hladinu na předválečné úrovni se ukázal jako příliš ambiciózní. Rašínova reforma zároveň vytvořila podmínky pro stabilizaci ekonomiky a její růst v delším období (viz Ekonomický vývoj na území České republiky).