První budovou ústředního cedulového ústavu nově vzniklé Československé republiky se stal bývalý Schebkův palác v Bredovské ulici čp. 936, který již od roku 1890 sloužil bankovním účelům filiálky Rakousko-uherské banky Praze.

Neorenesanční Schebkův palác byl postaven na místě sirotčince sv. Jana Křtitele, který v roce 1868 prodal svou budovu dvěma významným železničním podnikatelům Janu baronu Schebkovi a Františku baronu Ringhofferovi. Na své části, s průčelím do Bredovské ulice, nechal Jan baron Schebek vystavět nový reprezentativní palác, jehož výstavbou pověřil stavitele Františka Havla a architekta Vojtěcha Ignáce Ullmanna. Podle jeho projektu se mělo jednat o třípatrovou čtyřkřídlou palácovou stavbu s reprezentačními sály a luxusními byty, které byly situovány kolem vnitřního obdélníkového dvora. Bohatý železniční podnikatel si vybral Vojtěcha Ignáce Ullmanna jako jednoho z nejvýznamnějších architektů tehdejší Prahy, který za sebou měl realizaci již řady staveb s podobným určením, tedy paláců určených pro reprezentaci a exklusivní bydlení. Takto předtím realizoval i stavbu monumentálního paláce Lažanských, v jehož bezprostředním sousedství se nacházela další z jeho staveb - palác Böhmische Sparcasse (České spořitelny; dnešní budovy Akademie věd na Národní třídě). Mimo jiné také v Panské ulici vedl výstavbu palácového Stallburgova domu a přestavěl Kaiserštejnský palác na Malé Straně.

Zatímco Ullmannovy předchozí stavby byly pojaty v novorenesančním styluinspirovaným benátskou renesanci 16. století, tak nová budova Schebkova paláce čerpala z renesance římské. Palác upoutával pozornost zejména svým monumentálním průčelím a mramorovým schodištěm, které vede do druhého patra, kde se nacházely hlavní reprezentační místnosti. Mimo velkého sálu je nepochybně nejvýznamnější místností paláce tzv. lunetový sál. Jeho výzdobou byl pověřen český malíř Viktor Barvitius, který v deseti lunetách spodobnil romantický příběh prarodičů majitele paláce.

Stavba paláce trvala pouhé dva roky, v letech 1870 až 1872. Po krátkém intermezzu osmnácti let, kdy zde pobývala Schebkova rodina, byla budova prodána Rakousko-uherské bance, která ji po provedení nutných adaptačních prací, začala využívat jako sídlo své pražské filiálky. Budova po celou dobu fungování rakousko-uherského cedulového ústavu plně vyhovovala jejímu provozu, neboť před I. světovou válkou zaměstnávala pouhých 28 úředníků a 14 skontistů.

Vzhledem k vytvoření nezávislé Československé republiky a vzniku československé měny převzal pražský palác Rakousko-uherské banky do své správy Bankovní úřad ministerstva financí. Ten jej přetvořil v sídlo svého ústředí a hlavního ústavu. Již od počátku působení úřadu v místnostech bývalé filiálky se začalo ukazovat, že budova nedostačuje nárokům kladeným na ústředí cedulového ústavu. Zatímco na konci první světové války zde bylo zaměstnáno jen 62 osob, po zřízení Bankovního úřadu se do jeho místností muselo vtěsnat více než tři sta zaměstnanců. Stejně tak jako prostory nestačily enormnímu nárůstu zaměstnanců, tak nedostačovaly ani rozsahu agendy nově zřízeného cedulového ústavu. Problémy se ukazovaly zejména v oblasti správy cenností, provádění odúčtovacích služeb nebo manipulace se státovkami a jejich tisku. Neutěšený stav jen dokumentuje nouzové přesunutí odúčtovacího sdružení na půdu budovy nebo umístění ředitelství úřadu do mezipatra. Nedostatečná kapacita trezorů vedla vedení cedulového ústavu i k pronájmu si patřičných prostor od Zemské banky, Živnostenské banky a České banky. Dokonce i jednání Bankovního výboru při ministerstvu financí musela být, mimo jiné i z tohoto důvodu, vedena přímo v sídle tehdejšího ministerstva financí v Clam-Gallasově paláci. Proto bylo již v roce 1919 rozhodnuto provést přístavby k paláci, který však formálně stále ještě náležel Rakousko-uherské bance, a dále získat pro bankovní účely domy nalézající se mezi ulicemi Bredovskou, Jindřišskou a Růžovou.

Skutečným majitelem Schebkova paláce se stal Bankovní úřad teprve až v roce 1924, kdy byla na základě předchozího ujednání z 1. března 1922 uzavřena kupní smlouva mezi Rakousko-uherskou bankou, která se v té době již nacházela v likvidaci, a Bankovním úřadem ministerstva financí. Všech 31 budov rakousko-uherského cedulového ústavu nacházejících se na celém území republiky bylo tehdy Československému státu odprodáno za úhrnnou sumu 6‘298‘589,- korun předválečné zlaté měny. Z toho hodnota Schebkova paláce bez zařízení byla vyčíslena na 479 tisíc korun. Po vzniku Národní banky Československé došlo mezi ní a Bankovním úřadem ministerstva financí k dohodě ze dne 2. února 1927, na jejímž základě nový cedulový ústav převzal tyto a další nově zakoupené nemovitosti.

V době uzavření dohody s Rakousko-uherskou bankou však již probíhaly práce na výrazné úpravě nejenom místností cedulového ústavu, ale i na vybudování tiskárny bankovek (tehdy ještě státovek). Přesunutí tiskařských strojů do nové budovy mělo výrazně prostorově ulehčit přeplněnému Schebkovu paláci. Právě výstavba budovy pro tisk bankovek v letech 1924 až 1927, umožnila přistoupit i k rekonstrukci místností v Schebkově paláci, kterou provedl prof. arch. Josef Velflík. Při této adaptaci probíhající až do roku 1928 došlo k úpravě reprezentačních místností paláce, které tak bylo konečně možno využít jako zasedací síně pro bankovní radu, úřadovny guvernéra a ředitelství.

Budova tiskárny bankovek s přilehlými objekty v Růžové ulici, vystavěná podle návrhu architekta Josefa Sakaře, byla vlastně první účelovou stavbou Bankovního úřadu ministerstva financí a následně Národní banky Československé. Již v roce 1920 se objevily úvahy na komplexní výstavbu nového bankovního paláce Bankovního úřadu. Proto také československá vláda vyhlásila stavbu budovy nového cedulového ústavu stavbou veřejného zájmu a umožnila dokonce provést ve prospěch realizace vyvlastňovací řízení na všechny domy využitelné pro budoucí bankovní palác, který měl mít hlavní vstup z Jindřišské ulice. K samotnému vyvlastnění však nakonec nedošlo, neboť se úředníkům Bankovního úřadu a následně Národní banky podařilo dohodnout s ostatními majiteli domů v bloku mezi ulicemi Jindřišskou, Růžovou a Bredovskou na odkupu jejich nemovitostí. Snad právě proto byl výkup ukončen teprve až v roce 1936 a stál více než 32,5 milionu korun. Celková oblast vybraná pro staveniště nového sídla cedulové banky měla přes sedm tisíc metrů čtverečních a tvořila je čísla popisná 936, 937, 938, 939 (tzv. Deymův palác), 940, 941 a 1511 (bývalý palác Banky stavebních živností a průmyslu).

Teprve až v roce 1938 začaly konečně přípravy na postavení nové budovy. Technická správa Národní banky nejprve dotazníkem oslovila všechny odborné útvary banky s požadavkem na specifikaci jejich nároků na prostor v budoucí novostavbě. Po vyhodnocení této ankety byl následně zpracován v první polovině 40. let 20. století tzv. předprojekt. Práce na konečném projektu však započaly teprve až po skončení okupace českých zemí nacistickým Německem. Tehdy se také začalo ukazovat, že konečné řešení nebude jednoduché. V této době byl totiž nedostatek úředních prostor cedulové banky již takový, že některá bankovní oddělení sídlila mimo ústředí a byla rozptýlena po celé vnitřní Praze.

Obzvláště po osvobození Československa v roce 1945 se začaly objevovat projekty, které se pokoušely novým způsobem vyřešit zoufalou situaci. Doporučovalo se např. vystavět devítipatrovou budovu v Jindřišské ulici, převzít budovu České eskomptní banky v likvidaci u Prašné brány nebo přesunout novostavbu do oblasti parcely č. 698 na Příkopech (tzv. Myslbek). Východisko ze zoufalé prostorové situace se našlo až v roce 1950, kdy došlo k lokaci ústředí nové centrální banky v budově bývalé Živnostenské banky.

Budovu bývalé Národní banky Československé až do roku 1963 i nadále využívala Státní banka československá, kdy ji převzala Československá akademie věd (ČSAV) Ta v ní umístila svůj Ekonomický ústav. Centrální banka, která si při převedení budovy do vlastnictví ČSAV vymínila právo užívat část prostor pro své účely, později do této budovy umístila svůj ekonomický institut. Dnes se v budově nalézá Národohospodářský ústav Akademie věd ČR a specializované pracoviště The Center for Economic Research and Graduate Education of Charles University (CERGE).