Poruchy v bezhotovostním platebním styku v 50. letech 20. století, které zapříčinilo zavedení nového systému zúčtování a platební nekázeň jednotlivých podniků, volaly po rychlém řešení. Jedním z nich se stalo zavedení tzv. mezipodnikových zúčtoven, které do jisté míry znovuvzkřísily slávu odúčtovacích sdružení působících na našem území do roku 1949. Je pozoruhodné, že se při jejich vzniku odborníci ze Státní banky československé neinspirovali domácí historií, ale vzorem Gosbanky. Ta je dlouhodobě využívala proto, aby zvládala často se opakující problémy v platebním styku. Podstatou mezipodnikových zúčtoven byl závazek omezeného počtu podniků, že si budou pod dohledem Státní banky československé periodicky vzájemně kompenzovat své pohledávky a závazky.

Do nově budovaných sdružení byly přijímány jen organizace, které nezpůsobovaly problémy s placením a nezdržovaly provádění plateb. Přestože se podniku podařilo zapojit do tohoho systému, neznamenalo to, že by jeho účast zde byla trvalá. Každému z nich hrozilo vyřazení v případě, že by začal způsobovat problémy nejen ostatním účastníkům zúčtovny, ale i kdyby zdržoval platby při placení mimo ni. Účast v mezipodnikové zúčtovně s sebou nesla řadu výhod, jako například možnost odmítnout akcepty, popř. zpětné inkaso nebo využívat úvěr na doklady na cestě po dobu 3 až 20 dnů. Kreditní výsledky se navíc podnikům po započtení uhrazovaly okamžitě. Organizace se také mohly ještě před samotným započtením dotázat banky na výši svého výsledku po započtení, čímž si mohly již před samotným úkonem naplánovat nutné prostředky pro své úhrady. Podniky se proto snažily maximálně dodržovat platební kázeň a jen velmi zřídka docházelo k jejich vyloučení.

Prvním předpokladem pro zřizování zúčtoven bylo provedení vzájemného započtení pohledávek podniků různých ministerstev (13. dubna 1953). Tím se zlikvidovaly všechny dosavadní zdržené platy. Poté začaly vznikat jednotlivé zúčtovny. Nejvýznamnější z nich se ustavila při Městské pobočce v Praze dne 1. září 1953 a sloužila zprvu jen pro kompenzace mezi 34 hospodářskými organizacemi, jež spadaly pod pravomoc ministerstva chemického průmyslu. V průběhu následujících let se k ní připojily i podniky ČSAD, zahraničního obchodu (tzv. PZO) a později i řada jiných, čímž se přeměnila na zúčtovnu s celostátní působností. V roce 1960 měla 296 účastníků. V této době vedle ní působily ještě oblastní zúčtovny v Bratislavě (s 255 účastníky) a krajská v Brně (se 129 účastníky).

Zatímco v polovině 50. let minulého století se o mezipodnikových zúčtovnách mluvilo, díky jejich úspěchům při zefektivnění platebního styku, jako o nejpokrokovějších institucích, tak na konci 50. let již začala být jejich oprávněnost zpochybňována. Kritici jejich provozu nabídli řadu argumentů svědčících proti jejich další existenci, např. zavedení změn v pořadí plateb v roce 1959 zlepšilo platební morálku, procházela jimi jen nepatrná část celkového obratu a docházelo v nich k hromadění nedostatečně vykompenzovaných pohledávek (dodavatel se totiž snažili v zúčtovně koncentrovat, co nejvíce svých pohledávek). I ze strany podniků se objevovaly, ovšem jen v menšině, hlasy volající po jejich zachování, proto bylo rozhodnuto o jejich postupném rušení. Mezipodnikové zúčtovny však přežívaly ještě po dobu následujících sedmi let. Jejich konec přinesla až vyhláška generálního ředitele SBČS č. 85/1966 Sb., o platebním styku a zúčtování na účtech organizací, která již nadále nepočítala s prováděním vzájemného započtení mezi organizacemi.

Prameny a literatura:
AČNB, fond Státní banka československá
Miroslav Heimrich: Mezipodniková zúčtovna. In: Za socialistickou banku, č. 36, 1953, roč. IV., s. 2.
J. Maršál, O činnosti bývalé mezipodnikové zúčtovny, in: Hlas banky z 4. března 1967, č. 5, roč. XII, s. 75
Šimek: Zúčtování vzájemných pohledávek a závazků započtením. In: Za socialistickou banku, č. 18, 1953, roč. IV., s. 5