V myšlenkách strůjců hospodářské samostatnosti budoucího nezávislého státu vždy hrála prvořadou úlohu otázka vytvoření vlastní měny a ustavení bankovního ústavu pro její správu. V době po vzniku Československa se sice měnová oblast i nadále nacházela v rukách Rakousko-uherské banky, ale česká politická representace vyvinula maximální úsilí, aby ji mohla podstatně ovlivňovat. Vedle snahy získat vliv na vedení Rakousko-uherské banky a zároveň limitovat činnost jejích filiálek v Československu, uvažovali o zřízení vlastní emisní instituce. Vzhledem k tomu, že Zemská banka království českého byla, co do objemu vydaných cenných papírů, nejvýznamnějším rakousko-uherským emisním ústavem a zároveň se její vedoucí představitelé podíleli na formulování hospodářského programu nově vzniklého státu, bylo přirozené, že právě ona byla vybrána stát se „kvasi cedulovou bankou“. Hned po převratu se 30. října 1918 objevil požadavek, aby jí byla svěřena emise budoucích bankovek. O necelé dva měsíce později byla skutečně Zemská banka na základě zákona č. 49/1918 Sb. z. a n., o zavedení obchodních platidel, zmocněna vydávat poukázky na vlastní bankovní pokladnu. Tyto nově emitované „peníze“ měly mít obchodní krytí, byl jim přiřčen zákonný oběh a navíc byly směnitelné za bankovky Rakousko-uherské banky. Poukázky sice byly vytištěny, ale k jejich vydání do oběhu nakonec nedošlo, neboť se nenaplnily obavy z nedostatku oběživa.

Na konci roku 1918 se obrátila Komise pro přechodné hospodářství na přední české národohospodáře se žádostí o zpracování odpovědí na anketu o měnových otázkách. Mezi vznesenými dotazy byla i konkrétní podoba budoucí cedulové instituce a ústavu, který bude prozatímně vykonávat její funkce. I když se část oslovených vyslovila pro definitivní přenesení funkce prozatímní cedulové banky na Zemskou banku království českého, nakonec se prosadil názor, jenž 2. února 1919 představil Vilém Pospíšil, tehdejší vrchní ředitel Městské spořitelny Pražské, ministru financí Aloisi Rašínovi. Jeho podstatou bylo zřízení bankovního oddělení při ministerstvu financí. Svůj návrh později Pospíšil podrobně rozpracoval. Nakonec však, pravděpodobně z časových důvodů, byla přijata jen velmi krátká legislativní úprava, jež dala vzniknout Bankovnímu úřadu ministerstva financí.

Bankovní úřad se konstituoval na základě nařízení vlády č. 119/1919 Sb. z. a n. Podle ustanovení § 3 bylo ministerstvo financí pověřeno výkonem funkcí cedulové banky. Pro jejich odborné zajištění si mělo zřídit Bankovní úřad ministerstva financí, o jehož správu se měly dělit „bankovní výbor při ministerstvu financí“ a odborné obchodní vedení. Bankovní výbor vedle ministra financí, jako předsedy, tvořilo dalších osm jím jmenovaných členů a jeden zvolený zástupce Národního shromáždění (člen komise dle ustanovení § 17 zákona č. 84/1919 Sb. z. a n. ). Členství ve výboru bylo čestné. Úředníky obchodní správy měl právo jmenovat ministr financí, a to buď ze stavu ministerstva nebo volně na smlouvu. Pro výkon svých funkcí Bankovní úřad zabral budovy a zařízení hlavního ústavu a filiálek Rakousko-uherské banky. Je třeba dodat, že text nově vydaného nařízení byl v některých oblastech v příkrém rozporu s původní osnovou zákona připravenou Vilémem Pospíšilem. Ten totiž předpokládal namísto bankovního výboru vytvoření sedmičlenné správní komise, jíž měl předsedat zástupce Národního shromáždění a její členové, jmenovaní ministrem financí, byli neodvolatelní.

I když nařízení předpokládalo vznik Bankovního úřadu hned ke dni vydání, tedy 6. března 1919, ve skutečnosti se naplnění jeho ustanovení zpozdilo o několik dní. Dekretem ústředního vedení byly 15. března 1919 všechny úřadovny Rakousko–uherské banky v Československu vyzvány, aby provedly po denní uzávěrce ke dni 11. března 1919 přeúčtování žirových zůstatků z tohoto ústavu na Bankovní úřad ministerstva financí. Později byly vydány další dekrety, na jejichž základě převzaly úřadovny Bankovního úřadu (hlavní ústav a filiálky) pokladniční poukázky a následně i lombardní úvěry Rakousko-uherské banky. Je třeba dodat, že vedení ústavu tehdy nezajišťoval ani Bankovní výbor ani obchodní správa. Ministr financí sice formálně jmenoval již 16. března členy Bankovního výboru, ti se ovšem až do května vůbec nesešli a namísto obchodní správy fungovalo jen tzv. ústřední vedení, jež dokonce nemělo ani vlastní pravidla o firmování (podepisování). Pokud se týče úřadoven, jejich podřízení si ministr financí vynutil jmenováním státních komisařů.

Období od 11. března do 12. května 1919, kdy bylo vydáno vládní nařízení č. 246/1919 Sb. z. a n., stanovící organizaci Bankovního úřadu a statutu Bankovního výboru při ministerstvu financí, bylo již ve své době označováno jako provizorní, popř. zřizovací, jehož charakteristickým znakem bylo přímé zasahování ministra financí. Teprve až po 12. květnu lze skutečně pokládat Bankovní úřad za samostatnou instituci, neboť, i když nadále stála pod vlivem ministra financí, již se všechna opatření konala k tomu povolanou korporací, kterou byl Bankovní výbor při ministerstvu financí.

Přestože zákon č. 187 ze dne 10. dubna 1919 dále zdůraznil kompetenci ministra financí nad cedulovým bankovnictvím, teprve až vzpomenuté květnové nařízení řádně definovalo organizaci ústavu a jeho činnost. Bankovní úřad ministerstva financí měl na jeho základě nejen povahu státní, ale ve funkci úvěrního ústavu i veřejnou. Nařízení ve své druhé části podrobně a nově definovalo správní orgány Bankovního úřadu - Bankovní výbor při ministerstvu financí a obchodní správu.

Bankovní výbor měl mít tentokrát jedenáct členů ve složení ministr financí, popř. jeho zástupce a dalších deset jím jmenovaných osob. Ty mohl doplnit reprezentant výše zmíněné komise Národního shromáždění. Jednání výboru se konala pravidelně jedenkrát měsíčně (25. dne v měsíci) a v případě potřeby mimořádně i častěji, dle uvážení ministra financí, popř. na žádost minimálně tří členů výboru. Zasedání se mohli účastnit i představitelé obchodní správy. Bankovní výbor byl nadán rozsáhlými pravomocemi. Jakožto poradní orgán ministra financí mu podával dobrozdání o jím předložených otázkách a zároveň měl v tomto směru i iniciativní pravomoc. Dále též řídil oběh platidel, staral se o nápravu měny, spravoval státní dluh a rozhodoval o výši úrokových sazeb a nákupních cenách drahých kovů. Byl také příslušný pro vrcholný dohled nad celou obchodní činností Bankovního úřadu. Vzhledem k potenciálně měsíčnímu intervalu mezi jednotlivými schůzemi a vysokému počtu zúčastněných bylo zřejmé, že jeho rozhodování by mohlo trpět nedostatečnou akceschopností. Proto byl výbor oprávněn vytvořit si čtyřčlenný komitét, který tvořili místopředseda a tři členové výboru.

Členství v Bankovním výboru bylo čestnou funkcí a trvalo až do odvolání, které v jeho historii nebylo nikdy uplatněno. Z těchto důvodů se o bankovním výboru občas v tisku nadneseně psalo jako o „konkláve doživotních kardinálů“. Kromě předsedů Bankovního výboru (ministrů financí), jejichž setrvání na postu se řídilo aktuální politickou situací, nedošlo za celé období jeho existence k výměnám členů (s výjimkou úmrtí a změny v osobě zástupce komise Národního shromáždění).

Naopak obchodní správa byla čistě úřednickým sborem, který v souladu se svým jednacím řádem prováděl usnesení a nařízení Bankovního výboru. Působila jako vrcholný orgán vnitřní správy instituce a byla oprávněna udělovat pokyny všem jeho úřadovnám. Její členové byli jmenováni ministrem financí na základě slyšení Bankovního výboru. Jednací řád z 28. května 1919 určoval její složení následovně: vrchní ředitel, dva ředitelé, přednostové odborných útvarů ústředí a tří nejvýznamnějších úřadoven (pražské, brněnské a bratislavské). Ne vždy byla jeho takto definovaná ideální struktura naplněna. Vrchní ředitel a dva ředitelé tvořili ředitelství. Bankovní výbor mezi tyto tři osoby rozdělil vedení jednotlivých organizačních útvarů. Ředitelství bylo určitým spojovacím článkem mezi Bankovním výborem, popř. ministrem financí, pro jejichž jednání připravovalo podkladový materiál, a odbornými útvary úřadu.

Statut ale nijak neurčoval vnitřní strukturu Bankovního úřadu. Jen na základě oběžníků z roku 1920 o přidělených telefonních číslech si můžeme učinit alespoň přibližný obrázek. Vedle sekretariátu hlavní část agendy soustřeďovala tzv. obchodní správa, pod níž spadaly personální a úvěrové oddělení, hlavní pokladna, účtárna a protokol (pravděpodobně plnící úkoly ústřední spisovny). Mimo ně se v ústředí nalézalo i devizové oddělení (po převzetí funkcí Československé devisové ústředny) a oddělení falsifikátů. Řadu významných pomocných služeb pro ústředí plnil i hlavní ústav, jakožto nejvýznamnější ze všech úřadoven – filiálek. Zde se nacházely likvidatury, eskontní oddělení, počítárny, zkušebna kolků státovek, oddělení žira, pokladny, trezory, domácí tiskárna a ekonomát (tzn. domácí správa). K hlavnímu ústavu bylo ještě přičleněno Odúčtovací sdružení.

Zásadní změnu v organizaci Bankovního úřadu přineslo již zmíněné včlenění agendy Československé devisové ústředny dne 26. dubna 1920, k němuž došlo na základě nařízení vlády č. 644/1919 Sb. z. a n. K dalšímu doplnění správy mělo dojít ještě vytvořením vlastní tiskárny bankovek. Ta však zahájila svou činnost teprve až v roce 1928 (do té doby působila jen jako součást domácí tiskárny hlavního ústavu oddělení rytecké a guillochovací a oddělení galvanoplastiky a úpravy ploten).

Organizaci Bankovního úřadu dotvářela síť pobočných závodů, a to ve dvojí podobě – filiálek (úřadoven) a podružných úřadů (poboček). Rozhodování o jejich zřizování, resp. pověřování spadalo plně do kompetence Bankovního výboru stejně tak, jako ustanovování censorů, kteří působili v poradní funkci u jednotlivých úřadoven.

Největší problém v existenci Bankovního úřadu ministerstva financí představovala neujasněnost jeho vztahu ke státní správě, která vyplývala z ustanovení § 2 nařízení vlády č. 246/1919 Sb. z. a n. Otázka zda se jedná o úřad státní či veřejný, zaměstnávala na jedné straně představitele Bankovního úřadu, kteří trvali na jeho veřejnoprávním a autonomním postavení, a na druhé straně některé úřady státní správy, jako např. o Nejvyšší účetní a kontrolní úřad, jenž si osoboval právo kontroly nad Bankovním úřadem, nebo i samotné ministerstvo financí, které se jej pokoušelo využít jako zdroje, z něhož by bylo možné dotovat státní rozpočet. V obou případech, jak členové obchodní správy, tak Bankovního výboru, přestože jejich jmenování vycházelo z rozhodnutí ministra financí, odmítli omezení svého nezávislého postavení a připustili pouze dohled parlamentu a veřejnosti.

Prameny a literatura
AČNB, fond Národní banka Československá
ANBS, fond Národná banka Československá
Ferdinand Čuberka, Bankovní úřad ministerstva financí, in: Josef Fuksa (red.), Slovník obchodně-technický účetní a daňový, díl II (B – D), Praha 1930, 124-131
Karel Franzl: Československý kompas, II., Praha 1924.
Karel Hoch: Alois Rašín. Jeho život, dílo a doba. Praha 1924.
Augustin Novák, O československé měně a Bankovním úřadě ministerstva financí, in: Cyklus odborných přednášek 1923/24, Praha 1924s. 81–98.
Jiří Novotný: Bankovní úřad při ministerstvu financí a jeho úloha v měnové politice v letech 1919 – 1922, in: Slezský sborník č. 72, 1974, 4, s. 274–285.
Břetislav Palkovský: Národní banka Československá a náprava měny. Praha 1925.
Alois Rašín: Finanční a hospodářská politika Československa do konce r. 1921, Praha 1922.
Jiří Šouša: Rašínova měnová reforma v roce 1919 (1920), in: Měnové systémy na území českých zemí 1892 – 1993, Opava – Praha 1995, s. 53–62.