Na základě Ústavy České republiky a zákona o České národní bance byla Česká národní banka, v jejímž čele stojí sedmičlenná bankovní rada jmenovaná prezidentem republiky, skládající se z guvernéra, dvou viceguvernérů a dalších čtyř členů, od samého počátku maximálně nezávislá na politickém vlivu. Zákon o České národní bance, založený na moderních poznatcích ekonomické teorie i zkušenostech vyspělých demokracií, zejména Spolkové republiky Německo, akcentoval v jednotlivých svých ustanoveních princip nezávislosti centrální banky na moci výkonné, a to se zřetelem k hlavnímu cíli ČNB, jímž byla měnová stabilita (v návaznosti na evropské právo od roku 2002 pak cenová stabilita). V letech 1999 až 2001 nicméně došlo k pokusům o omezení nezávislosti České národní banky.

V roce 2000 byly přijaty změny zákona o ČNB, které měly princip nezávislosti ČNB výrazně oslabit a zajistit vládě větší vliv na činnost ČNB. Tato snaha byla důsledkem některých událostí, hodnocených v určitých politických kruzích negativně a přičítaných ČNB. Jednalo se o sérii krachů několika menších bank ve druhé polovině 90. let minulého století, ale zejména o krach Investiční a poštovní banky v červnu 2000 jakožto třetí největší banky v zemi, a dále též o náklady na rekonstrukci budovy ústředí ČNB v Praze, která v té době probíhala, a které se mohly zdát nepřiměřeně vysoké.

To vše se odehrávalo v situaci, kdy se Česká republika ucházela o členství v Evropské unii. V návaznosti na tzv. „screening“ spočívající v hodnocení slučitelnosti národní legislativy s evropským právem, který byl zahájen v dubnu 1998, probíhaly intenzivní legislativní práce na přizpůsobení právního řádu České republiky právu Evropských společenství, což bylo jedním ze základních předpokladů plného členství naší země v tomto integračním seskupení. Pro ČNB byla podstatná Evropská dohoda a zejména tehdy platné znění Smlouvy o založení Evropského společenství a k ní připojeného Protokolu o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky, který zakládal nezávislost centrálních bank Evropského společenství především na vládách členských států. Součástí těchto legislativních prací byl i vládní návrh novely zákona o České národní bance, předložený vládou Poslanecké sněmovně na sklonku roku 1999.

Uvedená novela měla ryze harmonizační obsah a její přijetí v navrhované podobě by znamenalo zajištění zásadní slučitelnosti naší legislativy o centrální bance s právem ES již před vstupem České republiky do Evropské unie (došlo k němu 1. května 2004).

Pozměňovací návrhy načtené v rozpočtovém výboru Poslanecké sněmovny v únoru 2000 však daleko přesáhly hranice vládního návrhu a celkově objektivně znamenaly v rozporu s Ústavou zhoršení postavení ČNB v několika podstatných směrech.

Poslanecká sněmovna následně přes veto prezidenta republiky návrh novely schválila ve znění těchto pozměňovacích návrhů a dne 22. prosince 2000 byl zákon vyhlášen ve Sbírce zákonů pod číslem 442/2000 Sb. a to s účinností od 1. ledna 2001.

Již v průběhu projednávání návrhu novely v Poslanecké sněmovně a v Senátu Parlamentu České republiky bylo identifikováno několik ústavně problematických tématických okruhů, které bylo v zájmu obnovení nezávislosti ČNB třeba předložit k rozhodnutí Ústavnímu soudu.

Těmito okruhy byly:

1. hlavní cíl ČNB - § 2 odst. 1 věta prvá zákona sice v souladu s komunitárním právem stanovila, že hlavním cílem ČNB je cenová stabilita, nicméně tehdejší čl. 98 Ústavy říkal, že hlavním cílem ČNB je měnová stabilita.
2. jmenování členů bankovní rady na návrh vlády, ačkoli podle čl. čl. 62 písm. k) Ústavy jde o výsostnou a tudíž zákonem neomezitelnou pravomoc prezidenta republiky.
3. dohoda s vládou ve věci inflačního cíle a režimu kursu české měny k cizím měnám, zatímco dosavadní znění zákona takovou dohodu nevyžadovalo.
4. problematika rozpočtu ČNB - rozpočet ČNB byl fakticky rozdělen na rozpočty dva, přičemž rozpočet týkající se činností vykonávaných při zabezpečování hlavního cíle ČNB měla schvalovat bankovní rada a rozpočet provozních a investičních výdajů ČNB měla schvalovat Poslanecká sněmovna na návrh ČNB.
5. podřízení ČNB kontrole ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu. Zatímco do 31. prosince 2000 ČNB kontrole NKÚ nepodléhala, měl NKÚ napříště kontrolovat hospodaření ČNB, nejednalo-li by se o činnosti vykonávané pro zabezpečování hlavního cíle ČNB. Uvedené ustanovení bylo obsahově značně vadné. Zakládalo totiž při kontrole NKÚ v ČNB spory o to, co může NKÚ v ČNB ještě kontrolovat a co už ne. Nelze totiž jasně rozlišit činnosti vykonávané při zabezpečování hlavního cíle ČNB od ostatních činností ČNB, jelikož často tvoří jeden celek. Toto ustanovení bylo v zákoně o Nejvyšším kontrolním úřadu reformulováno novelou č. 127/2002 Sb. s účinností od 1. května 2002 do věcně přijatelné podoby kontroly v oblasti výdajů na pořízení majetku a výdajů na provoz ČNB a je platné dodnes.

V den vyhlášení zákona č. 442/2000 Sb. ve Sbírce zákonů podal prezident republiky Ústavnímu soudu návrh na zrušení jeho některých ustanovení. V podaném návrhu namítl ohledně materie uvedené výše v bodu č. 1, 3 a 4 rozpor s čl. 98 Ústavy a ohledně materie uvedené v bodu č. 2 rozpor s čl. 62 písm. k) Ústavy, a tyto námitky opatřil příslušným odůvodněním, opřeným jednak o ústavně právní rozbor, ale i o důvody věcné. Návrh prezidenta republiky tedy nezahrnul materii uvedenou v bodu č. 5.

Ústavní soud dal prezidentovi republiky za pravdu a svým nálezem z 20. června 2001 č. 278/2001 Sb. napadená ustanovení zrušil ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (3. srpen 2001). V obsáhlém odůvodnění nálezu, provedeném především z hledisek ústavněprávních a politologických, Ústavní soud konstatoval rozpor s Ústavou a ústavně garantovaným principem nezávislosti ČNB. Tím byla uzavřena jedna poněkud pohnutější kapitola ve dvacetileté historii České národní banky.