1918 - 1938

Vznik Československa a následné stanovení jeho hranic ovlivnilo utváření jednotného československého měnového teritoria. Teprve postupně se do něj v letech 1919 až 1920 zapojovaly jednotlivé části republiky. Zatímco již v březnu 1919 proběhla odluka československé měny v českých zemích a na Slovensku, na Podkarpatské Rusi se tak stalo teprve až v říjnu 1920. Do formování jednotného měnového území pak ještě v roce 1919 negativně zasáhly maďarské a rumunské vojenské operace na východě republiky.

Obdobně tak jako v českých zemích, i na Slovensku a Podkarpatské Rusi vykonávala správu měny Rakousko-uherská banka, zde však prostřednictvím svého hlavního ústavu v Budapešti. Na obou územích měla celkem šest filiálek – pět na Slovensku (Bratislava, Banská Bystrica, Košice, Nitra a Žilina) a jednu na Podkarpatské Rusi (Mukačevo). Všechny převzal Bankovní úřad ministerstva financí. Již 25. srpna 1919 zahájily činnost slovenské filiálky a téměř o rok později (1. června 1920) i filiálka v Mukačevu. Vzhledem k tomu, že obvody některých filiálek byly příliš rozsáhlé, a proto nezvládaly zabezpečovat své úkoly na celém svém teritoriu, rozhodl Bankovní úřad o doplnění jejich organizace. K realizaci však došlo teprve až po vzniku Národní banky Československé (Ružomberok a Užhorod, obě zahájily činnost v roce 1933).

Organizaci filiálek nejprve Rakousko-uherské banky a později i Bankovního úřadu doplňovaly podružné úřady (Nebenstellen). Tentokrát však Bankovní úřad nepřevzal automaticky všechny stávající finanční ústavy, jimž byla tato činnost svěřena, ale naopak iniciativně za pomoci slovenských, popř. podkarpatoruských představitelů vyhledával ústavy nové, jež by byly schopny vyhovět všem požadavkům na ně kladeným. V případě Slovenska byla vytvořena základní síť již v roce 1923, ale na Podkarpatské Rusi teprve až v roce 1927 (když jejich funkci převzaly pobočky Vinohradské spořitelny v Chustu a Rahovu).

Od počátku si česká politická a hospodářská reprezentace uvědomovala, že bez účasti slovenských, popř. rusínských představitelů bude možné jen obtížně provádět měnovou politiku na východním území republiky. V lednu 1919 byl proto jako nejvhodnější osoba pro koordinaci činnosti budoucí československé měnové instituce na Slovensku vybrán JUDr. Ludevít Medvecký, který působil jako poradce vládní správy pro finance v Bratislavě. Později se skutečně stal nejprve členem Bankovního výboru při ministerstvu financí a následně i bankovní rady Národní banky Československé. Mezi lety 1926 až 1938 bylo vždy formou kooptace rezervováno jedno místo v bankovní radě pro reprezentanta slovenských hospodářských zájmů, aby „také o potřebách Slovenska správa Národní banky Československé byla bezprostředně informována“. (Zpráva o ustavující valné hromadě Národní banky Československé, Praha 1926, s. 21).

Podstatně obtížnější však bylo hledání odpovídajícího personálního zajištění pro chod jednotlivých místních filiálek. Vzhledem k tomu, že obchodní správa, ať bankovního úřadu nebo Národní banky Československé, vyžadovala na vedoucích postech nejen v ústředí, ale i na filiálkách jak teoretickou odbornost, tak i praktickou zkušenost, slovenští a rusínští úředníci se dostávali do vedoucích pozic jen pozvolně. Tlak za větší zastoupení těchto národností ve vedení banky se objevoval již v průběhu 20. let, ale zesílil především v polovině 30. let minulého století. Za jmenování Slováka do obchodní správy se např. v roce 1934 zasazoval slovenský zástupce v bankovní radě JUDr. Metod Bella. Profesní růst úředníků obou národností se výrazně projevil ve druhé polovině 30. let, když se tito dostávali na vrcholná místa místních filiálek. V roce 1938 ve čtyřech ze šesti slovenských filiálek byli řediteli, popř. přednosty Slováci (Banská Bystrica, Bratislava, Košice a Ružomberok). Podobně i někteří rusínští zaměstnanci získali patřičnou kvalifikaci pro výkon vedoucích pozic.

1938 – 1939

Zásadní zásah do celé organizační sítě Národní banky Československé znamenal odstup československého území Německu, Polsku a Maďarsku v důsledku Mnichovské dohody a první vídeňské arbitráže. Banka tak na Slovensku přišla o filiálku v Košicích, jejíž agenda byla převedena do filiálky v Žilině a na Podkarpatské Rusi dokonce o obě filiálky (Mukačevo a Užhorod). Jejich činnost převzala filiálka v Ružomberoku. Podobně zaniklo i dalších šest poboček banky na Slovensku. Podkarpatí bylo sice zbaveno svých filiálek, ale obě pobočky zůstaly. Protože přílišná rozloha východního Slovenska a Podkarpatské Rusi nedovolovala efektivní výkon funkcí centrální banky, bylo již na schůzi bankovní rady z 11. listopadu 1938 rozhodnuto o vybudování dvou filiálek - v Prešově a Chustu (tehdejším sídle podkarpatoruské autonomní vlády). Národní banka sice podala vládě žádost o zřízení, ta ji však již nezvládla do osudného března 1939 vyřídit. Oproti prešovské filiálce, jež měla vykonávat všechny filiálkám svěřené činnosti, tak budoucí podkarpatská se měla omezit jen na plnění inkasní a pokladní služby.

Slovenské a rusínské úsilí o právo na sebeurčení se promítlo i do vnitřní struktury banky. Z vlastního podnětu se vedení ústavu rozhodlo suspendovat jmenování Čechů do vedení slovenských filiálek a na jejich místa byl vypsán konkurs, tentokrát však již jen pro Slováky. Zároveň se slovenští úředníci banky společně s představiteli slovenského peněžnictví rozhodli iniciovat reorganizaci celé banky. Záležitosti se následně chopila i slovenská autonomní vláda. Ministr hospodářství Slovenské krajiny Pavol Teplanský již 20. října 1938 požadoval, aby se bratislavská filiálka stala ústředím pro všechny slovenské filiálky. Proti takto stanovenému požadavku, který by zapříčinil vznik asymetrického uspořádání, se postavil nejprve guvernér Karel Engliš a později i bankovní rada. Nedlouho po té se objevil ještě ostřejší požadavek, a to na vznik zvláštní slovenské bankovní rady, kterou měli tvořit slovenští zástupci v bankovní radě. České straně se sice podařilo návrh na vznik takovéto specifické formy dualismu odvrátit, ale po diskusích s ministerstvem financí se bankovní rada rozhodla maximálně uspokojit slovenské požadavky. Na základě vládního nařízení č. 16/1939 Sb. z. a n. se změnily ustanovení cedulového zákona č. 347/1920 Sb. z. a n. tak, že měla být rozšířena bankovní rada Národní banky Česko-Slovenské o dva a její revidující výbor o jednoho člena. Do nově zřízených pozic měli zasednout slovenští zástupci. Obdobně se Slovák měl stát jedním z náměstků guvernéra, tzn. viceguvernérem. I úprava počtu zástupců vládního komisaře v bance byla motivována snahou dát Slovákům podíl na kontrole banky. Je třeba dodat, že v době, kdy byli jmenování zástupci Slováků do bankovní rady, slovenské subjekty vlastnily pouhých 2.500 akcií, což představovalo pouze o něco více než 2% akciového kapitálu Národní banky Československé.

Na druhou stranu se však slovenským představitelům nepodařilo docílit vytvoření hlavního ústavu, který měl mít funkci ústředí slovenských filiálek. Bankovní rada sice dala souhlas k vytvoření bratislavského ústavu Národní banky, ale pouze v té podobě jakou měl hlavní ústav pražský. Dosavadní hlavní ústav v Praze byl totiž vždy jen největší filiálkou, jehož název byl dán pouze historicky a měl pouze v některých oblastech širší kompetence než ostatní filiální ústavy (např. při povolování úvěrů). Přejmenování bratislavské filiálky na hlavní ústav tak mělo znamenat jen zvýšení prestiže. I když bankovní rada svolila k přejmenování již dne 24. listopadu 1938, tak se až do okupace českých zemí nepodařilo vládě tuto záležitost projednat. Jediným výsledkem bylo, že ředitel bratislavské filiálky, slovenské národnosti, získal větší vliv na ústřední vedení banky, neboť se stal členem její obchodní správy.

Snahy podkarpatských představitelů o zisk pozic ve správě banky je možné vysledovat také již před Mnichovskou dohodou. Za jejich rychlý postup se s ohledem na názory mezinárodní veřejnosti zasazoval zejména guvernér Podkarpatské Rusi Konstantin Hrabar a Stálý výbor poslanců a senátorů koaličních stran na Podkarpatské Rusi. V dubnu 1938 byly vysloveny požadavky, aby Rusín vedl filiálku v Užhorodě, další byl zástupcem přednosty filiálky v Mukačevu a navíc byl přijat dostatečný počet Rusínů. S podobným požadavkem se v říjnu 1938 obrátil na guvernéra i ministr autonomní vlády Podkarpatské Rusi Julian Révay. Možnost jmenování Rusínů do vedení podkarpatských filiálek ovšem znemožnila první vídeňská arbitráž.

Prameny a literatura:
AČNB, fond Národní banka Československá
AČNB, fond Státní banka československá
Jiří Novotný – Jarmila Chrbolková: Bankový úrad pri ministerstvu financií a jeho finančná politika na Slovensku‚ in: Ludia, peniaze a banky, I., Bratislava 2003, s. 317 - 327.
František Chudjak: Pokus o reorganizáciu Národnej banky Československej‚ in: Ludia, peniaze a banky, I., Bratislava 2003, s. 329 - 349.
Břetislav Palkovský: Národní banka Československá a náprava měny. Praha 1925.
Zákon o akciové bance cedulové ze dne 14. dubna 1920, č. 347 Sb. podle stavu z konce června 1942. Praha 1942.
Prameny a literatura:
AČNB, fond Národní banka Československá
AČNB, fond Státní banka československá
Jiří Novotný – Jarmila Chrbolková: Bankový úrad pri ministerstvu financií a jeho finančná politika na Slovensku‚ in: Ludia, peniaze a banky, I., Bratislava 2003, s. 317 - 327.
František Chudjak: Pokus o reorganizáciu Národnej banky Československej‚ in: Ludia, peniaze a banky, I., Bratislava 2003, s. 329 - 349.
Břetislav Palkovský: Národní banka Československá a náprava měny. Praha 1925.
Zákon o akciové bance cedulové ze dne 14. dubna 1920, č. 347 Sb. podle stavu z konce června 1942. Praha 1942.