1945 – 1950

Po obnovení Československa v květnu 1945, tentokrát však již bez Podkarpatské Rusi, zůstaly na jeho území nadále dvě měnové oblasti česká a slovenská, každá z nich spravovaná vlastním cedulovým ústavem. Pro české země to byla Národní banka a pro Slovensko Slovenská národní banka. Slučovací proces obou institucí trval téměř půl roku a obtíže s ním spojené plně odpovídaly hledání vzájemného poměru mezi slovenskými a českými národními orgány. I samotné řešení zvolené na úrovni Národní banky Československé odpovídalo asymetrickému modelu státoprávního uspořádání.

Spojení obou institucí se věnovala jednání českých a slovenských odborníků již v dubnu 1945 v Košicích. Jejich výsledkem byla dohoda na vytvoření jednotné organizace v čele s bankovní radou, obchodní správou a dvěma hlavními ústavy, českým a slovenským. Správa Slovenské národní banky dokonce přistoupila k vypracování statutu dle tohoto konceptu. Podle původní představy měla být budoucí centrální banka institucí s centralizovaným vedením, které se mělo věnovat tvorbě měnové politiky, a naopak provádění mělo být svěřeno decentralizovaným hlavním ústavům. Samotná příprava sloučení banky však byla podstatně komplikovanější, než byly původní představy formulované v Košicích.

Název českého protějšku Slovenské národní banky byl zvolen takticky, zastupovalo je jen krátké úsloví „Národní banka“. Toto označení bez konkrétního místního, popř. státoprávního přívlastku bylo vybráno proto, aby nová tzv. dočasná správa na jednu stranu mohla spravovat dosavadní podstatu Národní banky pro Čechy a Moravu jako její právního nástupce, a na druhou stranu být zárodkem budoucí jednotné cedulové banky – Národní banky Československé. Podle původní představy se měla dosud jen česká dočasná správa doplnit o slovenské zástupce, a tak se měla postupně rozšířit působnost české národní banky i na Slovensko. Vyvrcholením procesu pak mělo být sloučení obou ústavů.

Dočasné správy obou ústavů sice byly od května 1945 ve vzájemném kontaktu, ale teprve až 24. července 1945 jmenovala vláda do dočasné správy pražské dva zástupce Slovenska nominované Slovenskou národní radou (Jána Olivu a Mateje Murtina). Zásadním problémem se však nově stal vznik asymetrického uspořádání. Zatímco Slováci měli své zástupce v českém orgánu, tak naopak Češi neměli ty své ve slovenském a zároveň nepanovala ani jistota, že rozhodnutí pražské dočasné správy bude akceptováno na Slovensku. Proto např., i když se již 20. července 1945 slovenští zástupci podíleli na jednání dočasné správy Národní banky, provedla Slovenská národní banka kolkování oběživa na Slovensku bez dorozumění s Národní bankou. I proto se začalo mezi českými členy dočasné správy hovořit o přesunutí celostátních kompetencí na dosavadní pražskou dočasnou správu a vytvoření ještě dočasné správy čistě české, která by měla kompetence stejné jako dočasná správa Slovenské národní banky.

Snaha upravit dosavadní stav a dát jej do souladu s košickými představami vedla 27. července 1945 pražskou obchodní správu k podání návrhu na budoucí organizaci centrální banky. Podle ní měl v čele instituce stát guvernér (Čech) a dva viceguvernéři (Čech a Slovák). Obchodní správu měl řídit vrchní ředitel, kterým byl Čech, a jeho náměstkem měl být Slovák. Národnostní parita pak měla být zachována i ve vedení jednotlivých odborných útvarů ústředí. Dále měly vzniknout dva hlavní ústavy, k nimž měla být přičleněna některá oddělení ústředí, jejichž agenda byla ovlivněna regionálními specifiky. Na základě takto formulovaného řešení se začalo uvažovat o názvu obou ústavů a právní formě realizace sloučení. Slovenská strana navrhovala přetvoření dosavadní Slovenské národní banky v Národní banku Československou a následné přejmenování dosavadní dočasné správy na „dočasnou správu Národních bank Československých“. S ohledem na zahraničí však nakonec byl zvolen název „dočasná správa Národní banky Československé“ demonstrující kontinuitu tohoto ústavu s předválečnou Národní bankou Česko-Slovenskou.

Již od srpna 1945 se uvažovalo o formě spojení obou bank. Původní představa, že by byl zrušen slovenský zákon č. 44 Sl. z. ze dne 4. dubna 1939, na jehož základě byla zřízena Slovenská národní banka, však narazila na obtíže ve Slovenské národní radě. Proto nakonec bylo zvoleno řešení, že dojde jen k přejmenování bratislavského ústavu na Národní banku Československou – oblastní ústav na Slovensku. Zároveň, i přes provedené sjednocení, kdy dočasná správa Národní banky Československé bude pověřena vedením celého ústavu, nadále se budou obě její části, pražská a bratislavská, nadále řídit svým vlastním cedulovým zákonem. Takové pojetí sloučení se pak odrazilo i v dekretu prezidenta republiky č. 139 ze dne 19. října 1945, o přechodné úpravě právních poměrů Národní banky Československé. Je pozoruhodné, že i když byla vláda zákonem oprávněna sloučit majetek obou institucí, přesto vedle sebe až do vydání zákona č. 38/1948 Sb. z. a n. fakticky existovaly dvě cedulové banky spojené jednotnou dočasnou správou, obchodní správou a vrchním ředitelem.

Existenci oblastního ústavu na Slovensku později potvrdil i zákon č. 38/1948 Sb. z. a n. a ani po vzniku Státní banky československé nedošlo k jeho zrušení. I když jeho funkce byly postupem doby značně omezeny ve prospěch ústředí a krajských poboček, přesto jeho zánik přinesla až federalizace Československa a následný zákon č. 144/1970 Sb., o Státní bance československé.

Je nutné dodat, že proces zániku Slovenské národní banky ve vztahu k cizině přinesl značné komplikace, když Národní banka Československá musela opakovaně prokazovat své právní nástupnictví, dokonce nezřídka i podepřené potvrzením československé vlády. Tato zkušenost byla pro její vedení tak nepříjemným zážitkem, že při vzniku Státní banky československé doporučovali ve vztahu k zahraničí co nejvyšší opatrnost. Snad právě proto byly právní předchůdkyně Státní banky československé i po jejím ustavení nadále uměle udržovány při životě (ve stavu tzv. klidu).

Prameny a literatura:
AČNB, fond Národní banka Československá
AČNB, fond Státní banka československá
Jiří Novotný – Jarmila Chrbolková: Bankový úrad pri ministerstvu financií a jeho finančná politika na Slovensku‚ in: Ludia, peniaze a banky, I., Bratislava 2003, s. 317 - 327.
František Chudjak: Pokus o reorganizáciu Národnej banky Československej‚ in: Ludia, peniaze a banky, I., Bratislava 2003, s. 329 - 349.
Břetislav Palkovský: Národní banka Československá a náprava měny. Praha 1925.
Zákon o akciové bance cedulové ze dne 14. dubna 1920, č. 347 Sb. podle stavu z konce června 1942. Praha 1942.
Prameny a literatura:
AČNB, fond Národní banka Československá
AČNB, fond Státní banka československá
Jiří Novotný – Jarmila Chrbolková: Bankový úrad pri ministerstvu financií a jeho finančná politika na Slovensku‚ in: Ludia, peniaze a banky, I., Bratislava 2003, s. 317 - 327.
František Chudjak: Pokus o reorganizáciu Národnej banky Československej‚ in: Ludia, peniaze a banky, I., Bratislava 2003, s. 329 - 349.
Břetislav Palkovský: Národní banka Československá a náprava měny. Praha 1925.
Zákon o akciové bance cedulové ze dne 14. dubna 1920, č. 347 Sb. podle stavu z konce června 1942. Praha 1942.