Systém protektorátní správy nastolený po 15. březnu 1939 se zakládal na dvojkolejnosti. Vedle sebe působila autonomní protektorátní správa a správa říšská. Tento způsob se ale postupně začal zdát okupační moci jako příliš volný, neboť se německý vliv uplatňoval jen nepřímo prostřednictvím Úřadu říšského protektora. Správní reformy zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha se proto zaměřily na likvidaci tohoto systému. Na nejvyšší úrovni nebyla zrušena jen instituce protektorátní vlády jako kolektivního orgánu, ale nově byla vymezena působnost jednotlivých ministerstev. Do každého z nich byli navíc vyslání vedoucí útvarů Úřadu říšského protektora jako plnomocní generální zástupci ministrů. Prováděná reorganizace se následně rozšířila i do nižších složek správy.

Úsilí německé okupační moci o získání vlivu na rozhodování o všech hospodářských otázkách důležitých pro vedení války, se odrazilo ve vzniku „superministerstva“ - ministerstva hospodářství a práce. Vzniklo na základě vládního nařízení ze dne 15. ledna 1942 č. 14 Sb. z. a n., o nové organisaci některých ústředních úřadů (později revidovaného vládním nařízením ze dne 15. června 1942 č. 208/1942 Sb. z. a n., o nové organisaci některých ústředních úřadů /reorganisační nařízení/) sloučením ministerstva průmyslu, obchodu a živností s převážnou většinou agend ministerstva sociální a zdravotní správy. Získalo však také působnost v oblasti horního a hutního podnikání a puncovnictví, které převzalo od ministerstva veřejných prací. Význam ministerstva hospodářství a práce podtrhovalo i to, že po dobu války mělo zajišťovat některé agendy spadající jinak do kompetence ministerstva dopravy a techniky (hospodaření energiemi, všeobecné strojírenství a chemie). Od ministerstva vnitra dále získalo veškeré kompetence v oblasti dohledu nad akciovými společnostmi, společnostmi s.r.o. a družstvy. Na druhou stranu však některé nevýznamné agendy původního ministerstva průmyslu, obchodu a živností byly postoupeny jiným centrálním úřadům (ochrana vynálezů, známek a vzorků, potírání nekalé soutěže, dopravní záležitosti a věci zubních techniků).

Aby byla zajištěna komplexní kontrola hospodářství prostřednictvím tohoto úřadu, byla na něj převedena také celá oblast měny a peněžnictví, a to pouze s jedinou výjimkou, kterou představoval dozor nad cedulovou bankou. Dosud částečně centralizovaný dohled nad peněžními institucemi převzalo od ministerstva vnitra (soukromé pojišťovnictví) a od ministerstva financí (veškeré ostatní peněžní ústavy). Podobně jako i pro jiné oblasti hospodářství mělo ministerstvo k dispozici i pro peněžnictví jako svou převodovou páku nucený svaz – Ústřední svaz peněžnictví pro Čechy a Moravu.

Význam ministerstva ovlivňovaného mladým německým nacistou Dr. Walterem Bertschem pro germanizaci českého hospodářství zachytil i poválečný vrchní ředitel Dr. Leopold Chmela v obžalovacím spisu proti státnímu ministrovi Karlu Hermanu Frankovi: „Jeho prostředníkem a pomocníkem v hospodářství se stal dr. Bertsch, který se stal později také protektorátním ministrem hospodářství, a na něhož byla také přesunuta kompetence ve věcech peněžnictví a měny, která dosud patřila ministru financí. K. H. Frankovi stal se tehdejší ministr financí, jenž používaje z části materiálu z kruhů Národní banky snažil se hájit zájem domácí, nepohodlným. ... Využívání hospodářských posic a moci mohlo se pak díti ještě plánovitěji než dosud, ministerstvo hospodářství mohlo sloužit bez obalu německé politice ... Odtud se dirigovalo kořistění z bohatství Čech a Moravy, vybičování pracovních programů, stupňování všech služeb ve válce proti Evropě, která se vzpírala německé panovačnosti.“ (AČNB, NBČ/49/1, Leopold Chmela: Posudek k procesu s K.H. Frankem, 1945, s. 178).

Ministerstvo hospodářství a práce nakonec nepřežilo osvobození Československa a po vydání ústavního dekretu prezidenta republiky č. 1 ze dne 2. dubna 1945, o nové organisaci vlády a ministerstev v době přechodné si jeho kompetence mezi sebe rozdělila především ministerstva financí, průmyslu, zahraničního obchodu, vnitřního obchodu a sociální péče.

Prameny a literatura:
AČNB, fond Národní banka Československá
Jan Janák – Zdeňka Hledíková, Dějiny správy v českých zemích do roku 1945, Praha 1989
Václav Průcha, Základní rysy válečného hospodářství v českých zemích v letech nacistické okupace, Historie a vojenství 1967, s. 215 – 239.
Stanislav Šisler, Příspěvek k vývoji a organizaci okupační správy v českých zemích v letech 1939 – 1945, Sborník archivních prací 13, 1963, s. 46 – 95
Stanislav Šisler, Studie k organizaci a působnosti nacistické okupační správy v českých zemích v letech 1939 – 1945, Sborník archivních prací 22, 1972, s. 183 – 219