Nástup Velké hospodářské krize nezůstal bez odezvy ani na finančním trhu. Stále silněji se projevovaly problémy s umísťováním nově emitovaných cenných papírů, zejména státních. Jak individuální, tak institucionální investoři odmítali alokovat své prostředky do dluhopisů, jejichž hodnota stále klesala, a stejně tak je odmítaly lombardovat i peněžní ústavy, tedy přijímat v zástavu na povolený úvěr. Státní orgány se proto rozhodly zvýšit odbyt státních cenných papírů administrativním opatřením. Výsledkem jednání o jeho podobě bylo nakonec vytvoření nové peněžní instituce - Československého reeskontního a lombardního ústavu.

Existence ústavu vycházela ze zákona č. 49 Sb. z. a n. ze dne 14. března 1934 a jeho fungování bylo upřesněno nařízením vlády č. 71 Sb. z. a n. z 18. dubna 1934 (stanovy Československého reeskontního a lombardního ústavu). Svou činnost zahájil již dva měsíce po schválení zákona, a to 2. května 1934. Instituce, jejíž obchodní provoz technicky zajišťovala Zemská banka, byla státem nadána základním jměním ve výši 100 milionů Kč a jako její další zdroj sloužily povinné vklady peněžních a pojišťovacích ústavů (klíčem pro stanovení obnosu byl přírůstek vkladů na knížky a pokladniční poukázky, popř. množství prémiových reserv). Zvlášť důležité byly vklady významných sociálně pojišťovacích ústavů – Ústřední sociální pojišťovny a Všeobecného penzijního ústavu. Scházející finanční prostředky si mohl opatřit reeskontem směnek a cenných papírů u Národní banky Československé. Takto získané prostředky využíval ústav pro zajištění dvou hlavních okruhů své činnosti: 1) poskytovat reeskontního úvěru peněžním ústavům a 2) napomáhat při regulování trhu státních cenných papírů a zprostředkovávat obchod se státními cennými papíry. Zatímco vykonávání prvního z nich mělo napomoci rozšířit nabídku stávajícího eskontního a lombardního úvěru, a tím podnítit úvěrovou činnost peněžních ústavů, tak pomocí druhého se měla zvýšit likvidita státních dluhopisů. Jejich důsledkem měl být vzrůst poptávky po tomto typu cenných papírů.

Stanovy ústavu, které se v průběhu jeho existence několikrát změnily, definovaly jako jeho orgány správní výbor, předsednictvo, zvláštní výbor, ředitele, dozorčí radu a Zemskou banku. Nejvýznamnějším z nich byl dvanáctičlenný (později šestnáctičlenný) správní výbor, v němž kromě předsedy a dvou místopředsedů zasedalo dalších devět osobností (zástupce státu, guvernéři Národní banky Československé a Poštovní spořitelny, generální ředitel Zemské banky, tři zástupci peněžních ústavů, jeden společný za Ústřední sociální pojišťovnu a Všeobecný pensijní ústav a jeden za životní pojišťovny; později přibyli ještě čtyři představitelé významných hospodářských odvětví mimo peněžnictví a pojišťovnictví). Všechny, kromě obou guvernérů a generálního ředitele Zemské banky, jmenovala vláda na návrh ministerstva financí. Zatímco správní výbor byl zodpovědný za vrchní vedení ústavu, tak jeho běžný chod řídilo představenstvo. Pro jednání správního výboru i představenstva připravoval podklady zvláštní výbor. Rozhodnutí těchto tzv. sborových orgánů prováděl ředitel ústavu prostřednictvím Zemské banky. Dozor nad hospodařením instituce vykonávala dozorčí rada. Ministerstvo financí pak na ústav dohlíželo ještě skrze svého komisaře.

Největších úspěchů dosáhl ústav ve svém úsilí o regulaci kurzů cenných papírů. Již 11. července 1934 se mu podařilo uzavřít s konsorciem pro úvěrové operce státní dohodu o tzv. intervenčním konsorciu, čímž si zajistil dostatečnou podporu pro své hlavní záměry, jimiž byly omezení spekulace se státními cennými papíry a zmenšení jejich volatility. Následný vstup Československého reeskontního a úvěrního ústavu na Pražskou burzu pro zboží a cenné papíry dne 16. července 1934 byl téměř okamžitě doprovázen stabilizací kurzů státních cenných papírů, neboť na účastníky bursy, ale i širší veřejnost, psychologicky zapůsobil jak objem prostředků určených pro intervence, tak odhodlanost státu k jejich užití. V oblasti státních cenných papírů ústav později převzal i eskont jejich kuponů, funkci clearinghousu při jejich soukromém lombardu na pražské burse a aktivně spolupůsobil pro jejich subskripci.

K omezení činnosti Československého reeskontního a úvěrního ústavu, nyní již fungujícího pod názvem Reeskontní a lombardní ústav, došlo hned po okupaci českých zemí. Nejprve byla jeho působnost omezena jen na oblast Protektorátu, když jeho fungování ve Slovenském státu převzala Slovenská hypotečná a komunálná banka. Uzavření pražské burzy ve dnech 21. září 1938 až 5. listopadu 1940 se také negativně odrazilo ve významném omezení jeho aktivit. Po jejím otevření se pak ústav soustředil na snižování cen státních cenných papírů, neboť redukovaná nabídka jiných investičních možností významně zvýšila po nich poptávku. Pomocí intervencí snížil jejich množství ve svých aktivech a takto získané finanční prostředky pak uložil u Zemské banky. Tím se mu podařilo vyhnout opatřením nacistické správy, které nutily peněžní ústavy ukládat prostředky do říšských hodnot, jež se po válce ukázaly nedobytnými. Díky svým pohledávkám v korunách u Zemské banky se mohl ústav po osvobození účastnit na rekonstrukci československého hospodářství.

S návratem k původnímu názvu se Československý reeskontní a úvěrní ústav po válce zaměřil na zcela nový druh činnosti - financování investic a poskytování pomocných úvěrů pro významné československé podniky. Ústav proto stanul v čele několika konsorcií nejvýznamnějších peněžních ústavů, jimž pak levným eskontním úvěrem vypomáhala Národní banka Československá. V roce 1946 se také stal centrálou pro finanční zajištění stavební obnovy a bytové výstavby. I nadále se však jeho působnost omezovala jen na teritorium českých zemí (na Slovensku jeho funkce i nadále zajišťovala Slovenská hypotečná a komunálná banka). Ústav ukončil svou činnost dne 1. října 1948, kdy jej převzala nově ustavená Investiční banka.

Prameny a literatura:
AČNB, fond Národní banka Československá
Bohumil Matras – Antonín Mašek, Archiv investiční banky v Praze, Praha 1966