Poté co v prvních podzimních měsících roku 1914 dospěli představitelé rakousko-uherské branné moci k poznání, že právě probíhající konflikt nebude mít krátkého trvání, rozhodla se vláda Rakousko-Uherska zavést řízené válečné hospodářství. Stát tak měl napříště zasahovat do výroby, dopravy, distribuce zboží a surovin a měnové oblasti. Nejdůležitějšími nástroji válečného hospodářství se vedle průmyslových svazů staly ústředny, které ovládaly nejen zahraniční obchod, ale i rozdělování jednotlivých produktů. Je jen přirozené, že s narůstajícím měnovým rozvratem, kdy se zvyšoval rozdíl mezi nominálním a reálným krytím bankovek, se ukázala být nezbytnou i regulace devizové oblasti.

Na základě nařízení ministra financí č. 421/1916 ř. z. byla pro území Předlitavska od 1. ledna 1917 zřízena „ústředna pro obchod s cizozemskými platidly“ (devisová ústředna), jejímž vedením byla pověřena Rakousko-uherská banka. V době její existence každý, kdo si chtěl pořídit cizozemská platidla, musel nově využívat pouze služeb firem, které se staly jejími členy. Stejně tak i pokud vyvezl zboží do ciziny, byl povinen jim odevzdat veškeré devizové prostředky, které za jeho prodej získal. Zároveň byl zakázán vývoz některých hodnot znějících na rakousko-uherskou korunovou měnu. S obdobnými záměry vznikla nezávisle na ní i uherská devizová ústředna, jež naopak působila při budapešťském hlavním ústavu Rakousko-uherské banky. Ke zpřísnění dosavadních předpisů dále došlo i na základě nařízení č. 223 ř. z. z 18. června 1918, jež přiřklo Rakousko-uherského bance (devizové ústředně) právo rozhodovat o vývozu dalších typů cenných papírů denominovaných v korunách (např. vkladní knížky apod.). Podstatou ústředen tak byla povinná nabídka deviz cedulové bance, která je naopak přidělovala (prodávala) importérům. Cílem řešení bylo dosáhnout plné devizové kompenzace zahraničního obchodu a omezit spekulace s devizami.

Devizová ústředna Rakousko-uherské banky působila po vzniku Československa i nadále na jeho území, a to až do 31. ledna 1919. Představitelé Rakousko-uherské banky ve snaze udržet si monopol na distribuci deviz dokonce navrhovali československé straně utvoření zvláštní devizové ústředny, jež by sice byla nezávislá na Vídni, ale i nadále by působila při Rakousko-uherské bance, tentokrát však při jejím pražském hlavním ústavu. Ministr financí Alois Rašín, připravujíce oddělení měny, takovéto řešení odmítl, neboť potřeboval získat přehled o všech devizových transakcích. Proto byla na základě nařízení ministra financí vydaného ve shodě s ministrem průmyslu, obchodu a živností č. 47/1919 Sb. z. a n. ustavena Československá devisová ústředna. Ta převzala všechny kompetence Rakousko-uherské banky vyplývající ze zákona č. 223/1918 ř. z. a její působnost následně podrobně upravil ministr financí v ustanoveních jejího jednacího řádu. Agendou devisové ústředny bylo pověřeno clearingové ústředí českých bank pro obchody na Pražské burse pro zboží a cenné papíry - Pražská súčtovací banka.

Na základě jednacího řádu byli členové ústředny povinni dávat jí k dispozici veškeré své volné devizy a ústředna naopak kryla jejich devizové potřeby. Do tohoto vztahu však významně vstupoval zvláštní censurní výbor, který rozhodoval, nakolik jsou zamýšlené platby důležité, a podle toho určoval pořadí jejich realizace. Pro účelné využití prostředků ústředna spolupracovala zejména s Československou vývozní a dovozní komisí (a později Komisí pro zahraniční obchod), která prováděla státní kontrolu vývozu, průvozu a dovozu zboží. Pětičlenný výbor devizové ústředny pak na základě soustředěné poptávky a nabídky denně stanovoval kurzy jednotlivých deviz.

Československá devisová ústředna ukončila svou činnosti 26. dubna 1920, kdy její působnost nařízením vlády č. 644 Sb. z. a n. z 28. listopadu 1919 převzal Bankovní úřad ministerstva financí. Ten si pro výkon této agendy vytvořil nové tzv. devizové oddělení. Vládní nařízení po dlouhých čtyřech letech s sebou přineslo první uvolnění v obchodu s devizovými prostředky. Činnost Československé devisové ústředny byla rovněž komplikována tehdejší neustálenou hospodářskou situací, a proto se nezřídka stávalo, že se nedostávalo deviz pro importéry. Navíc se jejím úředníkům ne vždy se zdarem dařilo udržovat paritní kursy se záznamy československé měny v zahraničí. Získané zkušenosti z více než roku její činnosti se staly základem, na němž mohl Bankovní úřad vystavět svou devizovou politiku, kterou následně převzala i Národní banka Československá.

Prameny a literatura:
AČNB, fond Národní banka Československá
AČNB, fond Pražská súčtovací banka
AČNB, fond Rakousko-uherská banka
AČNB, fond Živnostenská banka
Compass. Finazielles Jahrbuch, Čechoslovakei, 1919, Bd. 1.
Karel Altmann, Devisový trh před válkou a dnes (Několik kapitol z techniky devisových obchodů), in: Cyklus odborných přednášek 1923/1924, Praha 1924, s. 37 – 58.
Karel Franzl: Československý kompas, II., Praha 1924.
Augustin Novák: O československé měně a bankovním úřadě ministerstva financí, in: Cyklus odborných přednášek 1923/1924, Praha 1924, s. 81 – 98.
Břetislav Palkovský: Národní banka Československá a náprava měny. Praha 1925.