Provedením odluky československé měny od rakousko-uherské v březnu roku 1919 byla fakticky ukončena činnost Rakousko-uherské banky na území Československa. I když se v případě odluky jednalo o jednostranné opatřením z československé strany, proti kterému dřívější cedulová banka ostře protestovala, další kroky směřující k likvidaci původního rakousko-uherského cedulového ústavu již musely být provedeny ve vzájemné kooperaci. Československé ministerstvo financí proto vyjednalo se správou banky předběžnou dohodu, na jejímž základě budoucí Bankovní úřad ministerstva financí převzal její úřednictvo a pronajal si její budovy a inventář. Tento krok se odrazil i v ustanovení § 2 nařízení vlády č. 119 Sb. z. a n. ze dne 6. března 1919.

Rakousko-uherská banka ve skutečnosti dále fungovala i po vzniku Bankovního úřadu, neboť bylo nutné spravovat některé její obchody (především hypoteční), jež Bankovní úřad odmítl převzít. Tuto agendu napříště vykonávali v oddělených místnostech úředníci, kteří nepřijali československé občanství nebo odmítli složit slib věrnosti Československé republice.

Stav nastolený odlukou a vznikem Bankovního úřadu potvrdila i mírová smlouva s Rakouskem podepsaná dne 10. září 1919 v Saint Germain en Laye. Její ustanovení článku č. 206 stanovilo základní principy oddělení bankovek (dle československého vzoru) a určilo osoby (komisaře), které měly provést likvidaci banky. Z krytí bankovek byly výslovně vyloučeny státní půjčky bývalého Rakousko-Uherska. Jako problém smlouvy se však záhy ukázalo to, že její tvůrci opomněli do ní vložit články vztahující se k vypořádání pohledávek za žirové účty a pokladniční poukázky, které ale při odluce převzalo Československo. Shodný text se pak objevil i v článku č. 189 trianonské mírové smlouvy s Maďarskem ze 4. června 1920.

Rakousko-uherská banka vstoupila do likvidace dnem 31. prosince 1919 a k tomuto dni měla být likvidována její aktiva a pasiva. K témuž datu vykazovala banka závazky z vydaných bankovek ve výši 54, 464 mld. K, které byly kryty drahými kovy jen ve výši 0,5% (tzn. cca. 228 milionů K). Více než 43 mld. K na straně aktiv pak tvořily rakouské a uherské státní půjčky. Jen pohled do konečné bilance Rakousko-uherské banky tak stačil ke zjištění, že nároky nástupnických států vyplývající z držby bankovek nemohou být ani zdaleka uspokojeny. O vypořádání závazků se vedla dlouhá jednání, která byla komplikována negativním postojem představitelů Rakousko-uherské banky a zároveň i zdlouhavým průběhem ratifikace mírových smluv v parlamentech Rakouska a Maďarska. Hlavním problémem jednání se nakonec ukázalo stanovení kvóty tzv. předpřevratových bankovek, tedy množství bankovek emitovaných před vznikem nástupnických států (do 27. října 1918). Likvidační podstata banky byla nakonec rozdělena podle klíče vycházejícího z objemu převzatých bankovek, pokladničních poukázek a žirových účtů a počtu obyvatel jednotlivých nástupnických zemí.

Výsledek jednání se stal součástí dohody ze dne 14. března 1922, kterou za československou stranu podepsal generální ředitel Zemské banky JUDr. Emil Roos. Její text byl v Československu zveřejněn ve formě vyhlášky ministra financí č. 237/1923 Sb. z. a n. Na jejím základě se vlády Rakouska a Maďarska vzdaly práva požadovat na ostatních nástupnických státech kompenzaci za hodnoty banky na jejich územích a naopak se zavázaly zaplatit částku 5 milionů zlatých korun jako náhradu za státní cenné papíry Rakousko-Uherska, jež kryly emisi bankovek. Dohoda dále specifikovala objemy přihlášených a uznaných bankovek jednotlivých zemí. K nim pak byly dále přičteny popř. odečteny salda vyplývající z převzetí obchodních aktiv a pasiv, které přihlásily nástupnické státy podle dohody uzavřené ve Vídni dne 7. června 1921. Vedle nástupnických států určité kompenzace dosáhli i zahraniční majitelé bankovek (cca. 1,05 švýcarského centimu za 1K) a akcionáři banky. Pro uspokojení jejich nároků byly z likvidační podstaty vyloučeny nemovitosti a zařízení rakouských filiálek a tiskárny bankovek ve Vídni.

Objemy přihlášených a uznaných (za předpřevratové) bankovek Rakousko-uherské banky

Pramen: Palkovský, Břetislav: Národní banka Československá a náprava měny. Praha 1925, s. 35.

Na základě všech dohod převzala Československá republika po Rakousko-uherské bance závazků za cca. 10 miliard K. Z toho činil téměř 8,4 mld. tzv. státovkový dluh, i když z něho likvidátoři banky uznali pro náhradu jen 6,1 mld. K. Naopak jí byl přiznán nárok na podíl na aktivech banky ve výši pouhých 50,9 milionů rakouských zlatých korun. Z této sumy, o jejíž dobytelnosti vyslovovaly úředníci Bankovního úřadu pochyby již v roce 1922, však nakonec získala jen zlato v hodnotě 15,35 mil. Kč. Navíc k tomu ale převzala na základě dohody ze dne 17. ledna 1924 ještě budovy banky nacházející se na československém území. Jejich hodnota byla vyčíslena na téměř 6,3 milionu Kč. Později ještě dle úmluvy ze dne 29. srpna 1924 získalo Československo hypotekární pohledávky Rakousko-uherské banky zajištěné na nemovitostech v Československu v úhrnné hodnotě téměř 4,7 milionu rakousko-uherských korun (spolu s naběhlými úroky ve výši více než 751 tisíc K). Za tyto pohledávky mělo pak Československo zaplatit do likvidační podstaty banky 25% za dlužníky bydlící v ČSR či Rakousku a 10% za ostatní. Definitivně se uzavřely účty Rakousko-uherské banky na konferenci jejích likvidátorů v září 1925. Na jejím základě obdržel Bankovní úřad ministerstva financí ještě dalších 1,6 milionu zlatých korun.

V souvislosti s Rakousko-uherskou bankou bylo však ministerstvo financí nuceno vyřešit ještě problém s československými akcionáři ústavu. Na jednu stranu sice odmítalo podporovat jejich nároky ve prospěch kompenzace pohledávek vzniklých z převzetí bankovek státem, na stranu druhou si však uvědomovalo, že řada nacionálně českých akcionářů (individuálních i institucionálních) jich nabyla v prvním a druhém decenniu jen proto, aby podpořila oprávněný požadavek českého národa na zastoupení v generální radě. Odpis celé nebo rozhodující části jejich hodnoty navíc ohrožoval likviditu některých menších peněžních ústavů. Akcionářům byl namísto výplaty hotovosti nakonec nabídnut úpis státních cenných papírů v nominální hodnotě akcií s tím, že stát bude vykonávat jejich akcionářská práva.

Prameny a literatura:
AČNB, fond Národní banka Československá
AČNB, fond Rakousko-uherská banka
Compass. Finazielles Jahrbuch, Deutsch-Österreich, Österreich-Ungarn Liquidation, 1924, Bd. 1.
Karel Franzl: Československý kompas, II., Praha 1920.
Konec Rakousko-uherské banky. in: Obzor národohospodářský z 15.4.1922, č. 4, roč. XXVII., 1922, s. 171 – 173
Jan Kozák: Československá finanční politika. Nástin vývoje v letech 1918 – 1930. Praha – Brno 1932.
Augustin Novák: O československé měně a bankovním úřadě ministerstva financí, in: Cyklus odborných přednášek 1923/1924, Praha 1924, s. 81 – 98.
Břetislav Palkovský: Národní banka Československá a náprava měny. Praha 1925.