Výměna starých peněz za nové při peněžní reformě (1953)

V červnu 1953 byla provedena peněžní reforma, která s sebou přinesla redukci objemu peněz na zlomek původní hodnoty a snížila kupní sílu obyvatelstva. Její součástí byl formální návrat ke zlaté měně, resp. k měně zlaté devizy, a umělé nadhodnocení kurzu koruny.

Řízení měnového vývoje spočívalo ve striktním administrativním řízení vývoje oběživa, cen, deviz a kurzu. Inflace vzhledem k administrativně stanoveným a jednotně uplatňovaným cenám oficiálně neexistovala, projevovala se ale skrytě, v nedostatku zboží a následném bujení různých forem černého trhu. Jeho specifickou formou byly tzv. veksl, tj. obchod s valutami, a tzv. bony, za které bylo možné v Tuzexu koupit nedostatkové luxusní zboží západního původu.

Kurzová oblast byla velmi nepřehledná. Málo používaný oficiální kurz byl zvláštními koeficienty od roku 1957 oslabován pro neobchodní transakce, turistiku a od roku 1967 i pro obchodní transakce. Vedle toho existovaly ještě v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) sjednávané neobchodní kurzy k měnám socialistických zemí, dále existoval černý kurz a kurz (resp. cena) odběrních poukázek podniku zahraničního obchodu Tuzex, tzv. bonů Ke zjednodušení došlo až počátkem roku 1989, kdy byla zrušena zlatá parita a tím i oficiální kurz, a obchodní i neobchodní kurzy byly vyhlašovány v plné, neupravované výši.

Ekonomické neúspěchy direktivního centrálního řízení národního hospodářství iniciovaly snahy o reformu tohoto systému, které kulminovaly v období 1966–1969. Tržní principy, i když jen skrytě a v omezené míře, pronikaly do metod centrálního řízení i po následném potlačení reformních snah v období tzv. normalizace. Měnové politice byl v podmínkách direktivního centrálního řízení hmotných hospodářských procesů přiznán význam v roce 1970 v podobě začlenění měnového plánu do soustavy centrálních národohospodářských plánů. Tyto parciální reformy centrálního plánování však nepřinesly výrazné ekonomické zlepšení a pokračující hospodářská stagnace a následné zaostávání životní úrovně za rozvinutým světem byla jedním z hlavních důvodů pádu komunistického režimu v roce 1989.