Narozen 11. 10. 1914 v Olomouci, zemřel 9. 4. 1986 v Praze, český hospodářský a státní činitel. Po vystudování Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Svobodné školy politických nauk v Praze působil od roku 1939 jako daňový poradce a účetní revizor v Revisní poradně v Praze. Za 2. světové války se podílel na odbojové činnosti skupin ISNO a V Boj, za niž byl v roce 1943 odsouzen ke čtyřem letům vězení. Již v roce 1945 vstoupil do Komunistické strany Československa a v roce 1946 se stal pracovníkem národohospodářského oddělení ÚV KSČ. Odtud v červnu 1948 přešel společně s Ludvíkem Frejkou do národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky, kde zastával funkci zástupce přednosty. Zejména po převratu v únoru 1948, kdy se spolupodílel na provedení čistek na ekonomických ministerstvech, postupoval v hierarchii KSČ a byl např. předsedou Ústřední prověřovací komise na ministerstvu financí (1948 až 1949) a předsedou komise finančních znalců v procesu s Rudolfem Slánským (1953). V roce 1950 byl jmenován do funkce generálního ředitele Státní banky československé a tuto pozici zastával v letech 1950–1954 a znovu 1957–1969. V průběhu let 1954 až 1957 byl pak náměstkem generálního ředitele SBČS. Pod jeho vedením byla v 50. letech realizována koncentrace a etatizace československého bankovnictví podle sovětského modelu, avšak již od poloviny 50. let si uvědomoval nutnost nezávislé pozice ústředního emisního ústavu a začal usilovat o maximální autonomii centrální banky vůči vládním a stranickým orgánům. V roce 1968 se přihlásil k myšlenkám Pražského jara a odsoudil okupaci zeměmi Varšavské smlouvy. Proto byl v roce 1969 odvolán vládou ze své funkce v bance. Od roku 1970 pracoval krátce v diplomatických službách.