Budova filiálky NBČ v Užhorodě

Nově zřízená Národní banka Československá převzala v roce 1926 stávající síť pobočných závodů Bankovního úřadu ministerstva financí (hlavní ústav a 30 filiálek). De iure se tak stalo na základě „Úmluvy mezi vládou republiky československé a Národní bankou Československou“ z 2. února 1927. V průběhu 30. let byla pak tato síť dobudována zřízením dalších čtyř filiálek a uvažovalo se o konstituování páté. Důvodem byla snaha zmenšit některé dosud příliš velké bankovní obvody. Je však nutné dodat, že veškeré změny v pobočkové síti i přes nezávislost centrální banky podléhaly schválení vlády.

Pobočné závody se dělily na dva typy – filiálky (v čele s hlavním ústavem) a pobočky. Oproti Rakousko-uherské bance nebyl hlavní ústav prostředníkem mezi obchodní správou a ostatními filiálkami, ale jeho název pouze naznačoval, že je největší a daleko nejvýznamnější filiálkou. Hlavní ústav a filiálky byly úřadovnami, které měly vlastní tzv. bankovní obvod. Nejdůležitější funkcí tohoto typů ústavů kromě místní správy oběhu bankovek, bylo přijímání směnečného materiálu k eskontu. Ke správnému posouzení bonity směnek měl přednosta pomocný orgán „sbor censorů“ složený z představitelů místních hospodářských kruhů a jmenovaný na dobu 6 let bankovní radou. Význam sboru tkvěl i ve funkci „důvěrnické“. Na jejím základě mohli regionální hospodářští činitelé předkládat bankovní radě návrhy na hospodářskou podporu jimi zastupované oblasti. Činnost filiálek podléhala v obecné rovině vrchnímu řediteli Národní banky a v odborných oblastech jednotlivý odborům (oddělením) ústředí.

Regionálním úřadovnám (hlavnímu ústavu a filiálkám) podléhaly pobočky příslušné do daného bankovního obvodu. Jednalo se o místní peněžní ústavy, které byly na svou žádost pověřeny bankovní radou především zprostředkovávat eskont a inkaso směnek eskontovaných Národní bankou a splatných v místě pobočky. V roce 1938 se tak v ČSR nalézal hlavní ústav, 34 filiálek a 135 poboček.