Budova filiálky NBČs v Liberci

S obnovením Československa v předmnichovských hranicích s výjimkou Podkarpatské Rusi bylo nutné restaurovat i měnovou správou na dosud odtržených územích. V rámci českých zemí se této úlohy ujala Národní banka a na Slovensku Slovenská národní banka. Národní banka převzala všech 15 bývalých filiálek Říšské banky. Jednalo se o oněch 12 původně náležejících Národní bance Československé a další 3, jež si zřídila Německá říšská banka dodatečně -Znojmo, Šumperk a Chomutov. Pouze poslední z nich se banka rozhodla nadále nevyužívat a ostatním stanovila nové bankovní obvody na základě počtu obyvatel. Slovenská národní banka, která disponovala dosud vedle bratislavského hlavního ústavu ještě pěti filiálkami (v dubnu 1939 zřídila dříve proponovanou filiálku v Prešově), naopak v průběhu srpna 1945 vytvořila především pro oblasti dříve odstoupené Maďarsku dvě nové – Nové Zámky a Košice. Na konci roku 1946 se již znovu obnovená Národní banka Československá skládala kromě ústředí a Oblastního ústavu na Slovensku, jako řídících útvarů, ještě z úřadoven a poboček. Úřadovny se nově dělily na čtyři typy: hlavní ústav v Praze, Sběrná banka cenných papírů tamtéž, úřadovna u Oblastního ústavu a 34 filiálek. U každé z úřadoven (kromě sběrné banky cenných papírů) působil poradní a důvěrnický orgán - sbor hospodářských poradců (censorů).

Oproti stavu před rokem 1939 došlo k zásadní změně řízení slovenských filiálek, neboť to nově náleželo výhradně Oblastnímu ústavu na Slovensku. Ten nejen řídil personální politiku, ale i zprostředkovával styk mezi ústředím a místními pobočkami a naopak.

K úpravám pobočkové sítě Národní banky Československé došlo v souvislosti s připravovanou koncentrací bank do monobanky. Tak v roce 1949 byla zřízena nejprve nová filiálka ve Strakonicích, která sdílela prostory s Živnostenskou bankou, a později dvě platebny (Kladno a Most) u téhož ústavu. V té době funkci poboček cedulového ústavu vykonávalo 147 peněžních ústavů (nejčastěji Okresních spořitelen a záložen).