Bankovní budovy
Bankovní úřad ministerstva financí a Národní banka Československá - Bredovská ulice
1919 - 1950
Úplně první nemovitostí, kterou užíval cedulový ústav, byl Schebkův palác v Bredovské ulici č. 396 (nyní ulice Politických vězňů). Brzy však bylo zřejmé, že prostory nebudou stačit rostoucí organizační struktuře banky. Postupně byly provedeny přístavby a banka zakoupila domy nalézající se mezi ulicemi Jindřišská, Bredovská a Růžová. Neutěšená prostorová situace se měla vyřešit postavením nové účelové budovy centrální banky. Propuknutí II. světové války však její realizaci znemožnilo.
Státní banka československá
1950 - 1993
V rámci příprav vzniku Státní banky československé určila tzv. dislokační komise jako nejvhodnější sídlo pro budoucí centrální banku budovu Živnostenské banky v ulici Na příkopě č. 28. Ta pak sloužila jako administrativní centrum pro ústředí banky a byla doplněna dalšími budovami, v nichž byly dislokovány některé specifické agendy. Tento stav však nebyl konečný a během celých 50. let docházelo k mnoha přesunům.
Česká národní banka
1993 - současnost
Po rozdělení Československa převzala ČNB do péče veškeré budovy bývalé Státní banky československé na území České republiky, včetně sídla ústředí v Praze 1 v ulici Na Příkopě. V roce 1993 bylo rozhodnuto o jeho rekonstrukci. V roce 1995 zakoupila Česká národní banka objekt bývalé Plodinové burzy na Senovážném náměstí, který byl propojen s budovou Na Příkopě 28. Vzhledem k řadě změn byla rekonstrukce fyzicky zahájena teprve až v roce 1997 a k rutinnímu provozu se budova vrátila v roce 2001.
Vývoj pobočkové sítě
Po vzniku samostatného Československa převzal nově založený Bankovní úřad ministerstva financí pobočkový systém z doby Rakouska-Uherska, konkrétně všechny pobočky Rakousko-uherské banky na českém a slovenském území. První z těchto pobočných závodů vznikl již v roce 1818. Z pražského hlavního ústavu Rakousko-uherské banky, jakožto nejvýznamnějšího z nich, bylo vytvořeno ústředí nové cedulové instituce a hlavní ústav. K převzetí všech budov de iure došlo až v roce 1924.
Národní banka Československá převzala v roce 1926 stávající síť pobočných závodů Bankovního úřadu. V průběhu 30. let byla tato síť dále rozšířena z důvodu snahy zmenšit některé příliš velké bankovní obvody. Pobočné závody se nyní dělily na dva typy – filiálky (v čele s hlavním ústavem) a pobočky. Filiálky byly odpovědné za místní správu oběhu bankovek a přijímaly směnečný materiál k eskontu. Pobočky zprostředkovávaly eskont a inkaso směnek splatných v místě pobočky. V roce 1938 se pobočková síť NBČ skládala z hlavního ústavu, 34 filiálek a 135 poboček.
Na odstoupeném území po mnichovské dohodě zůstala značná část poboček Národní banky Československé. Všechny byly okamžitě uzavřeny. Výrazně se v této době projevovalo i úsilí Slováků a Rusínů o větší samostatnost. V důsledku této snahy se měla bratislavská filiálka přejmenovat na hlavní ústav. Mělo se však jednat hlavně o výraz prestiže, protože jeho kompetence se neměly nijak odlišovat od pravomocí ústavu pražského a ostatních filiálek. Význam ředitele bratislavské filiálky se významně posílil tím, že se stal členem obchodní správy banky.
Vyhlášení Slovenského státu a následná okupace zbytku českých zemí se promítla i do pobočkové sítě cedulové banky. Od března 1939 až do května 1945 se pobočková síť Národní banky skládala pouze z hlavního ústavu v Praze, 13 filiálek a 86 poboček. Pobočky hrály důležitou úlohu v době těsně před osvobozením. Byly na ně převedeny značné obnosy v hotovosti, aby se paralyzovaly německé snahy o jejich odvedení do Říše a aby se zajistila včasná distribuce platidel po očekávaném osvobození a opětovném připojení odstoupených území.
Obnovená Národní banka Československá převzala zpět filiálky a pobočky na znovu připojených územích. Na Slovensku se o totéž postarala Slovenská národní banka. Na konci roku 1946 se NBČ skládala kromě ústředí a Oblastního ústavu na Slovensku ještě z úřadoven a poboček. Řízení slovenských filiálek nově náleželo výhradně Oblastnímu ústavu na Slovensku. Další úpravy čekaly pobočkovou síť v souvislosti s chystanou koncentrací bank do monobanky.
Státní banka Československá měla pobočky na cca 150 místech, nikoli však ve všech okresech. Pobočková síť byla průběžně doplňována, mezi okresní a krajské pobočky se rozdělila funkce operativní a řídicí. Pro nové pobočky se využívaly ústavy lidového peněžnictví, především okresní spořitelny a záložny.
Zásadní změny v organizaci pobočkové sítě přinesly roky 1958 a 1960 a reformy na celostátní úrovni. Pobočky se musely přizpůsobit existenci podniků, které měly v jednom okrese sídlo a v jiném výrobní závody. Změnila se též správní organizace Československa. Byl redukován počet okresů a krajů a vzhledem ke snížení počtu slovenských krajských poboček na tři nebylo nadále účelné zachovat dosavadní řídicí funkci Oblastního ústavu vůči pobočkám. Jako součást reforem byla také přebudována organizační struktura poboček.
V roce 1965 došlo ke změnám v průmyslu a stavebnictví – vznikla tzv. oborová ředitelství. Bylo nutné sladit dosavadní územní a nový oborový princip organizace bankovní práce. Struktura Státní banky československé se přizpůsobila doplněním odborů pro oborová ředitelství, která byl umístěna v sídlech oborových ředitelství. Krajské pobočky zůstaly zachovány, ale ztratily svou dřívější působnost v řízení financování a úvěrování průmyslu a stavebnictví, a nově zajišťovaly jen některé funkce centrální banky na území příslušného kraje.
Zákon o Státní bance československé z roku 1970 upravoval i organizaci pobočkové sítě. Nově byly organizačními jednotkami banky ústředí, hlavní ústav pro Českou republiku a hlavní ústav pro Slovenskou republiku působící ve funkci řídících jednotek a pobočky a jiné organizační jednotky, jež byly výkonnými organizačními jednotkami. Pobočky se nacházely buď v sídlech okresů, nebo v obvodech velkých měst (tzv. obvodní pobočky). Dále se pobočky dělily dle rozsahu úvěrové činnosti
Přestavba bankovního systému na dvoustupňový s jednou centrální bankou a řadou komerčních bankovních ústavů se odrazila i na pobočkové síti. Územní organizace banky se rozdělila mezi čtyři instituce – Státní banku československou, Komerční banku, Všeobecnou úvěrovou banku a Investiční banku. Zatímco Státní banka si vytvořila svou síť na základě bývalých krajských správ hlavních ústavů, komerční banky si rozdělily její bývalé pobočky.
Vznik samostatných republik znamenal i rozdělení dosavadní pobočkové sítě. Na území České republiky zůstalo sedm regionálních poboček a hlavní ústav pro Českou republiku. Ten byl zrušen a některé jeho agendy převzalo nové pražské ústředí a pobočky. Tuto síť bylo nicméně nutné zprvu posílit, protože centrální banka převzala některé činnosti, jež dosud vykonávaly komerční banky. V současné době se podle rozsahu činnosti dělí zastoupení ČNB na dva typy: pobočky (Praha, Hradec Králové, Brno a Ostrava) a územní pracoviště ústředí (Plzeň, České Budějovice, Ústí nad Labem). Zastoupení ČNB v daném regionu vedou účty státního rozpočtu a ostatních klientů ČNB, provádějí dohledové činnosti a zprostředkovávají platební styk v regionu. Některé z nich jsou pověřeny výkonem speciálních agend.
